Italský orchestr na Pražském jaru

17.5.2019 / Kulturní servis / Marek Šulc

„Málokterý orchestr dokáže tak dokonale snoubit vnitřní vášeň s perfektní souhrou vypracovanou do nejmenších detailů jako Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma,“ říká ředitel Pražského jara Roman Bělor. Orchestr se svým šéfdirigentem sirem Antoniem Pappanem vystoupí dnes v Obecním domě.

Když se tento nejznámější italský orchestr na Pražském jaru 2015 představil domácímu publiku vůbec poprvé (ač je součástí jedné z nejstarších hudebních institucí vůbec, s historií sahající do roku 1585!), vzbudil nadšené reakce. Málokterý orchestr dokáže tak dokonale snoubit vnitřní vášeň s perfektní souhrou vypracovanou do nejmenších detailů. „Pappano a jeho orchestr krouží všechny harmonie a každý tón do nejmenších nuancí. Proto jejich pianissima jsou co nejtišší, a přesto plná, a jejich fortissima hřímají, ale nevřeští,“ napsala tehdy kritička Hudebních rozhledů.

U jeho dirigentského pultu se vystřídala řada slavných jmen – Gustav Mahler, Claude Debussy, Igor Stravinskij, Paul Hindemith, Artur Toscanini, Herbert von Karajan ad. V letech 1983–1990 byl jeho čestným prezidentem Leonard Bernstein. Od nástupu sira Antonia Pappana v roce 2005 se tento římský orchestr vypracoval na mezinárodní výsluní a jako první italské těleso byl časopisem Classic FM zařazen mezi Top 10 orchestrů na světě.

Koncert pro housle a orchestr č. 1 v roce 1907 věnoval Béla Bartók své mladé kolegyni ze studií a přítelkyni, houslistce Stefi Geyer, jako důkaz své velké lásky k ní, kterou neopětovala, a když jí nabídl manželství, vztah s ním ukončila. Na její poslední dopis Bartók odpověděl: „Dokončil jsem houslový koncert 5. února, v ten den, kdy jste napsala můj rozsudek smrti... Zamknul jsem ho ve svém psacím stole a nevím, jestli ho zničím, nebo tam bude ležet tak dlouho, dokud někdo po mé smrti v hromadě papírů můj důkaz lásky k vám, váš koncert, mou nejlepší práci nevyhodí...“ Ale nakonec rukopis koncertu Stefi poslal a na titulní list připsal na rozloučenou verše Bély Balásze: „Žádné dvě hvězdy nejsou tak vzdálené jako dvě lidské duše…“ Stefi Geyer Bartókův koncert nikdy veřejně neprovedla ani nedovolila skladbu za svého života zveřejnit a teprve po její smrti byla nalezena a v roce 1958 poprvé v Basileji provedena. Velké popularity se koncert dočkal v provedeních legendárního Davida Oistracha či Maxima Vengerova. Lze stěží uvěřit, že dojemné svědectví Bartókovy nešťastné lásky se na program Pražského jara vrací po téměř čtyřiceti letech!

Naopak závěrečná skladba toho koncertu – Korsakovova Šeherezáda je festivalovou stálicí. Za svou popularitu vděčí jak skladatelově neuvěřitelně bohaté invenci, často inspirované podněty exotických hudebních kultur v oslnivém orchestrálním hávu, tak do jisté míry i mimohudebnímu podnětu odkazem na arabskou středověkou sbírku pohádkových příběhů, známých jako Pohádky tisíce a jedné noci. Každá ze čtyř vět vyniká bohatstvím melodických a rytmických nápadů, sugerujících motivy etnické hudby národů, které autor za svých námořních cest kolem světa poznal. Vše podtrhuje nádherná a velkolepá orchestrace, jež ve své době neměla obdoby. Na světové popularitě Šeherezády měl rozhodující záslu