Pokračuje Saleem Ashkar Beethoven Residency

13.4.2018 / Kulturní servis / Marek Šulc

Předposlední koncert klavíristy Saleema Ashkara z koncertní série kompletního uvedení Beethovenových klavírních sonát Saleem Ashkar Beethoven Residency se uskuteční v pondělí 16. dubna. V Anežském klášteře na koncertním křídle D 282 renomované firmy C. Bechstein zazní jedno z nejslavnějších děl světové klavírní literatury - Měsíční sonáta. 

Bude to jedna ze vzácných příležitostí slyšet dílo ve výsostné interpretaci charizmatického izraelsko-palestinského klavíristy, který uchvacuje precizností i procítěným provedením. Saalem Ashkar se řadí mezi nepříliš početnou skupinu interpretů, kteří v minulých dvou stech letech dokázali provést celý gigantický a geniální cyklus 32dvou Beethovenových skladeb určených pro klavír. Celý cyklus Beethovenových klavírních sonát postupně Saleem Ashkar vydává i u prestižního labelu Decca. V rámci dubnového večera zazní také Sonáta č. 4 Es dur op. 7, Sonáta č. 25 G dur op. 79, Sonáta E dur op. 109. Saleem Ashkar Beethoven Residency pak umělec zavře v Anežském klášteře 4. června. 

Dubnový koncert série Saleem Ashkar Beethoven Residency zahájí Beethovenova Sonáta č. 4 Es dur op. 7, kterou autor komponoval roku 1796 v Prešpurku, tedy v dnešní Bratislavě. Jeho hostitelkou a také soukromou žačkou byla hraběnka Anna Luisa Barbara Keglevich, přáteli zvaná Babetta - a právě jí skladbu věnoval. Po této sonátě, jedné z Beethovenových nejdelších, zazní již zmíněná slavná Sonáta č. 14 cis moll op. 27 zvaná Měsíční. Sonáta měla původně obecnější podtitul Quasi una fantasia a Beethoven ji dokončil roku 1801 a věnoval hraběnce Giuliettě Guicciardi, jedné ze svých žaček. Romantizující odkaz na „měsíční svit“ je až pozdějším dílem jednoho z dobových hudebních kritiků. Třetí v pořadí zazní kratší Sonáta č. 25 G dur op. 79, které se pro výrazný motiv z první věty, tvořený třemi tóny – g, b, g, říká někdy Kukačka. Posledním dílem dubnového večera bude jedna z posledních Beethovenových sonát z roku 1820. Sonáta E dur op. 109 zachází poměrně volně s tradiční sonátovou formou. Centrem je třetí věta, která má podobu sledu velmi individualizovaných variací. Sonátu věnoval, tehdy již hluchý Beethoven Maximiliane Brentanové, dceři své dlouholeté přítelkyně Antonie Brentanové.