Pražské jaro se blíží do finále

1.6.2017 / Kulturní servis / Marek Šulc

Jedna z největších skladatelských osobností druhé poloviny dvacátého století Krzysztof Penderecki uzavře letošní ročník Pražského jara svou monumentální symfonií Sedm bran jeruzalémských. Klíčový představitel polské skladatelské školy, jehož kompoziční styl nejlépe vystihuje jeho vlastní výrok „vstřebat vše, co se kdy v hudbě stalo“, ve své tvorbě experimentoval se zvukem, tonalitou, netradičními vyjadřovacími prostředky a novými technickými vymoženostmi, aby se nakonec přiklonil k postromantickému symfonismu, v jehož duchu komponuje od poloviny 70. let minulého století. Samotná skutečnost, že dílo se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Slovenským filharmonickým sborem nastuduje sám třiaosmdesátiletý autor, dodává závěrečnému koncertu 72. ročníku festivalu Pražské jaro punc mimořádné, téměř dějinné události. 

Krzysztof Penderecki v roce 1974 poprvé navštívil Jeruzalém jako poutník do Svaté země. V roce 1995 byl u příležitosti chystaných oslav třetího tisíciletí trvání města požádán o vytvoření nové vokálně symfonické skladby, která zde byla poprvé provedena za řízení Lorina Maazela 9. ledna 1997 pod původním názvem Sedm bran Jeruzaléma (podle židovské tradice zůstává osmá „zlatá“ brána až do příchodu Mesiáše zavřena). Až později se autor rozhodl dílo nazvat symfonií, vzhledem k tematické návaznosti všech jejích sedmi částí, která odpovídá spíše symfonickému cyklu než epickému oratoriu. Pořadovým číslem sedm zároveň naznačuje jeho zásadní význam při utváření vnější i vnitřní struktury díla ve všech parametrech: od sedmi částí, sedmitónových melodických jader až po sedm akordů, jimiž symfonie končí.

Symfonie č. 7 „Sedm bran Jeruzaléma“ pro pět sólistů, recitátora, tři smíšené sbory a velký orchestr, zahrnující i neobvyklé nástroje, jako jsou basová trubka a tubafon, čtyři skupiny bicích nástrojů̊ pro dvanáct hráčů a menší orchestr dechových nástrojů v sále nebo na galerii, je komponována na text, který skladatel sestavil z úryvků žalmů a starozákonních knih Daniela, Izajáše a Jeremiáše, zpívaných latinsky, a hebrejské recitace z Ezechiela.

„Po třiaosmdesáti letech života si stojím za poznáním, že hlas Boží zní jako basová trubka,“ vysvětluje Penderecki v nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny pozoruhodnou část skladby, v níž před publikum předstupuje vypravěč. V hebrejštině zazní pasáž ze starozákonní Knihy Ezechiel, kde prorok líčí, jak ho Bůh zavedl do údolí suchých kostí a ty kosti obalil masem a oživil. „Potřeboval jsem, aby za Ezechielem ve skladbě zazníval hlas Boží, jinak by obraz byl neúplný. A žádný nástroj mi k tomu neseděl. Teprve basová trubka měla tu správnou barvu. Od té doby jsem ji použil několikrát. Nic mi tak nepřipomíná Boha,“ vysvětluje Penderecki.

Foto: © Ludwig van Beethoven Association and Bruno Fidrych