Z poličské věže do světa

Světově proslulý český hudební skladatel moderny 20. století Bohuslav Martinů rozhodně patří k osobnostem, který vešel do povědomí hudbymilovné veřejnosti v Evropě i v zámoří. A právě jemu patří další díl pořadu Dobyli svět Jiřího Hlaváče a Jiřího Bessera.

Umělecký vývoj Bohuslava Martinů prošel od impresionismu přes neoklasicismus, expresionismus a inspiraci jazzem až k ryze vlastnímu kompozičnímu stylu.

Martinů pocházel z rodiny poličského obuvníka a pověžného, narodil se ve věžní místnosti zdejšího chrámu svatého Jakuba. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1906-10, prošel několika odděleními – studoval hru na housle, klavír a varhany. V letech 1920-23 působil jako houslista v České filharmonii. Nadále ale skladbu studoval soukromě; ovlivněn českou hudební tradicí, impresionismem Claude Debussyho a literární dekadencí. Teprve když měl za sebou první závažné kompozice, stal se v letech 1922-23 žákem Josefa Suka. Od roku 1923 pak žil trvale mimo vlast.

Pokračoval ve studiu v Paříži u skladatele Alberta Roussela, obdivoval francouzské umění, především jeho řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. V té době Martinů komponoval skladby inspirované lidovou hudbou, například pantomimický balet Špalíček. Koketoval také s jazzem, například v Jazzové suitě a baletu Kuchyňská revue, nebo v opeře Tři přání. Ve 30.tých letech obrátil svou pozornost ke komorní hudbě.

Klíčovým dílem Martinů třicátých let se stala „opera snů“ Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický neoklasicistní styl, aby prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou „snovou logikou“.

Ve Spojených státech pak Martinů usiloval o nový lyrismus, který nebyl v tehdejší soudobé hudbě nijak rozšířen. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v tvorbě Martinů stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií.

V padesátých letech získal Martinů dostatečnou odvahu a našel i technické prostředky, které mu umožnily vytvářet díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou "Symfonické fantazie" (Symfonie č. 6) a průzračné dílo "Fresky Pierra della Francesca", v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, tzv. "pozdravy domů„, které ilustrují jednoduchost a neobyčejnou čistotu výrazu. V posledních letech svého života se Martinů bez přehnané a závažné sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých Pašijích a v „Eposu o Gilgamešovi“ a především v instrumentálních skladbách jako jsou „Paraboly“ a Koncert č. 4 pro klavír „Inkantace“.

Premiéra pořadu je připravena na pátek 25. ledna v 19:00, reprízy na neděli 27. 1. v 9:00 a středu 30.1. ve 22:00.