Hudba po italsku

25.3.2018 / Slavná auditoria / Martina Klausová

„ Je to dílo zároveň průkopnické a přitom uměřené,“ rozplýval se kdysi básník, prozaik a dramatik  Michail Jurjevič Lermontov při pohledu na budovu, kterou vám v dalším díle pořadu Slavná auditora představí hudební publicista Jiří Vejvoda. Vnímal ji stejně romanticky, jako psal: „Nad majestátním vchodem se vypíná socha Apollóna. Stojí na vozíku, ovládá splašené koňské čtyřspřeží a s roztrpčením pozoruje zeď, která toto veliké divadlo dělí od  Kremlu…“  Lermontov se prý do těchto míst často a rád vracel. Přitom mu osud, či spíše jeho rozervaná povaha, kvůli níž přišel v pouhých šestadvaceti  při souboji za úsvitu o život, nedopřály pohled na moskevský Bolšoj těatr po jeho zásadní přestavbě. Ale už tehdy, v první polovině 19. století, mu bylo jasné, proč se divadlu říká Velké: „Není to pro jeho rozměr, přestože je, jak každý vidí, doslova majestátní. Svému názvu vděčí Bolšoj těatr za to, že nyní vnímáme operu správně jako větší umění, než je divadlo nebo balet…“

Toto odvážné tvrzení neslo pečeť své doby. Ruská šlechta se sice pyšnila nedozírným rozměrem své země, rozkládající se až daleko na východ, ale přitom s oblibou nasávala různé vlivy, jež přicházely ze Západu. Opera, která měla v ruské kultuře zapustit pevné kořeny, k nim patřila. A protože byla spojena především s obrazem své pravděpodobné vlasti, Itálie, nese dodnes italskou stopu nejen samotný Bolšoj těatr, ale i jeho bezprostřední okolí. A to přesto, že na jeho počátku stáli ruský princ a anglický podnikatel. 

Více se o osudech této scény dozvíte v pořadu, který má premiéru v pondělí 26. března v 19:00, reprízy na čtvrtek 29.3. ve 22:00 a sobotu 31.3. v 10:00.

Moskva