Když tygři pláčí

24.10.2016 / Slavná auditoria / Martina Klausová

Když se řekne Niccolo Paganini, každý hned ví, o koho jde, čím byl a co dokázal. Škoda, že právě my zde v Čechách si nepřipomínáme jednu z epizod jeho života, na kterou bychom mohli – a měli – být po právu hrdí.  Bylo mu šestačtyřicet, když jej za jeho pobytu ve Vídni jeden mladý houslista a skladatel vyzval, aby si spolu zahráli jeho skladbu. Byla zřejmě ďábelsky těžká. Slavný Ital totiž odmítl… Tím mladým opovážlivcem byl rodák ze středočeské obce, kde jej připomíná jen nápis na domku a pamětní kámen napůl zarostlý v trávě. V obecném povědomí jej nemáme. Prozíravě to zhruba půlstoletí po jeho smrti předjímal autor obrozeneckých románů z vesnického prostředí Karel Václav Rais. Do své sbírky Vzkazy vlastenecké z roku 1885 totiž zařadil smyšlený příběh, či spíše příhodu, ze života dotyčného virtuóza. A končí jej úvahou dobově formulovanou, ale nadčasově platnou: „Ubohý Slavíku, proč narodil jsi se v české vísce Jince, proč nenarodil ses někde v Berlíně, nebo nad Rýnem či nad Mohanem? Kdo si na tě vzpomene?“

Řeč je o muži jménem Josef Slavík. Na tomto světě setrval přibližně před dvěma staletími žalostně málo. Přesto čas, který mu byl vyměřen, svrchovaně zužitkoval. Brzy se mu naskytla šance vymanit se z venkovského prostředí. Zamířil do města na studia. Dřel ale i po jejich dokončení. Housle prý držíval v ruce a pod bradou osm hodin denně, sedm dní v týdnu. Není divu, že sebemenších stop po jeho osobním životě se nedopátráme. Oženil se s hudbou. Dal jí vše, co v něm bylo, nic jiného nepoznal a o nic jiného nestal. Dosáhl skvělých úspěchů doma a ve střední Evropě, ale západní část světadílu jej nepřijala. A tak se jeho legenda do širších dějin neobtiskla.

A tak je dobře, že se životním osudům houslisty Josefa Slavíka bude věnovat Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 24. října v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 27. 10. ve 22:00 a v sobotu 29.10. v 10:00.