Promenáda v aréně i na galerii
Slavná auditoria
Obecně
se má za to, že snaha získat široké divácké vrstvy pro klasickou hudbu, ať už
symfonickou či operní, se datuje od roku 1990. Tehdy se, jak známo, v
Caracallových lázních v Římě poprvé vedle sebe postavili tři slavní tenoristé.
A svým zpěvem zhmotnili myšlenku, která se urodila v mysli promotéra Tibora
Rudase. Mimochodem zajímavého člověka. Jako maďarský Žid prošel v mládí peklem
koncentračního tábora Bergen-Belsen. Přežil, po válce se usadil - a prosadil -
v Americe a dožil se požehnaných čtyřiadevadesáti let.
Právě
on stál za projektem, který se v 90. letech minulého století několikrát
zopakoval. Poprvé přinesl velké peníze Carerrasově Nadaci pro boj s leukémií.
Pak se ale stal hlavně velkým byznysem. A je sporné, zda diváky, které oslnily
chytlavé árie či písně v podání superhvězd, přivábil následně do operních domů.
Spíše nikoli.
To
jistý Robert Newman byl takřka o sto let dříve úspěšnější. Působil koncem 19.
století jako divadelní a koncertní impresário v Londýně. A dostal nápad, do
něhož se promítla jeho úcta k umění i smysl pro podnikání. Dlužno říct, že
první v jeho případě naštěstí převažovalo. A proto uvažoval v dlouhodobém
měřítku.
Pro
své plány, jak postupně přitáhnout zábavným způsobem publikum k vážné hudbě,
získal Newman movitého londýnského lékaře. Coby sponzora. Otevřel projektu své
srdce i svou peněženku, a to pod konkrétní podmínkou. Promenádní koncerty, o
které šlo, bude dirigovat jediný muž. Mladý, teprve šestadvacetiletý Henry
Wood.
A
tak se roku 1895 zrodila tradice, která je dodnes ve Velké Británii považována
za jednu z nejcennějších. Proms provozované už nejen pod širým nebem, ale také
pod střechou.