Andrea Bocelli v Praze, slavní hosté na festivalech Pražské jaro, Smetanova Litomyšl i Dvořákova Praha, zajímavé divadelní premiéry a výstavy. Co vše se událo v kultuře v uplynulém roce 2022

Letošní rok v kultuře nastartoval například italský tenorista Andrea Bocelli, který vystoupil mimo jiné i s Českým národním symfonickým orchestrem v pražské O2 Universum. V únoru se dočkali zase milovníci filmů – zejména fanoušci Jiřího Havelky – premiéry nového snímku Mimořádná událost. V březnu otevřel Pražský hrad velkou retrospektivní výstavu slovinského architekta Josipa Plečnika.

Umělci ale začali také rychle reagovat na ruskou okupaci na Ukrajině a jedním z charitativních projektů byl i čtyřiavacetihodinový koncertní maraton v kostele sv. Šimona a Judy v Praze, jehož výtěžek putoval na podporu ukrajinských hudebníků. Za touto akcí stál mimo jiné i hornista a dirigent Radek Baborák: „Iniciativa se samozřejmě nabízela od prvních chvil, kdy jsme viděli exodus milionů lidí a mezi nimi i řadu umělců. A protože nejsme velká organizace, jako je třeba Červený kříž, tak stejně jako za covidu jsme sbírkami reagovali adresně. Budeme vybírat a koncertovat pro naše kolegy – ukrajinské umělce a hudebníky.“

V dubnu se blýskly hned dvě zajímavé divadelní premiéry – Dejvické divadlo uvedlo v premiéře hru Každý má svou pravdu v režii Michala Vajdičky a Divadlo Na zábradlí připravilo inscenaci Discoland v režii Borise Jedináka a Petra Erbese. Autoři hry a režiséři vycházeli ze vzpomínek bývalých zaměstnanců, návštěvníků a dalších pamětníků dnes už legendárního klubu Discoland Sylvie, jehož majitelem byl tehdy kontroverzní podnikatel Ivan Jonák. „Snažili jsme se skládat ten tvar a vybírat takové části rozhovoru tak, aby to vypovídalo o nich. A jedna z ústředních otázek té inscenace je, jak vaše práce v Discolandu ovlivnila váš další život,“ řekl na generální zkoušce Boris Jedinák.

(Thomas Guggeis)

Květen patří především Pražskému jaru. Letos to byl poslední ročník v čele s ředitelem Romanem Bělorem, kterého vystřídal Pavel Trojan mladší. Mezinárodní hudební festival zahájil West-Eastern Divan Orchestra pod vedením dirigenta Thomase Guggeise. „Je to mladý německý dirigent, který začínal původně jako asistent Daniela Barenboima. Teď má už samostatnou a poměrně výraznou kariéru. Od příští sezóny je hudebním ředitelem Frankfurtské opery. Nejvíce na sebe upozornil, když naskočil do produkce Salomé v Berlínské státní opeře. Působil také ve Vídeňské státní opeře, před sebou má debut v Metropolitní opeře v New Yorku a z orchestrů dirigoval třeba Orchestre de Paris,“ přiblížil dirigenta Guggeise dramaturg Pražského jara Josef Třeštík.

V červnu dostává každoročně svůj prostor také mezinárodní hudební festival Smetanova Litomyšl. 64. ročník festivalu se věnoval mimo jiné zahájení českého předsednictví v Radě Evropské unie. 1. července se konal za přítomnosti evropských a českých státníků Koncert pro Evropu v podání České filharmonie a dirigenta Jakuba Hruši. Více prozradil umělecký ředitel Vojtěch Stříteský: „ Uvedeme mimo jiné Smetanovu symfonickou báseň Z českých luhů a hájů a či Sukovu Pragu.“

( Robert Lepage)

Období letních prázdnin tradičně patřilo festivalům jako jsou například mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, Letní shakespearovské slavnosti, Slavnosti staré hudby nebo Letní Letná. V září do Plzně na festival Divadlo přijela kanadská hvězda dramatik a režisér Robert Lepage, který tam uvedl představení 887. „Chtěl jsem vytvořit hru o paměti, jak paměť funguje. Chtěl jsem k tomu přistoupit také zpočátku vědecky a to s prostého důvodu. Já jsem stárnoucí herec a jako stárnoucí herec se dost zajímám o paměť, protože paměť mě živí. Když jsme jako mladý herec začínal a měl za sebou první premiéru, tak za mnou přišla tetička a řekla: Páni, ty máš ale fenomenální paměť! Paměť je skutečně klíčovou dovedností našeho řemesla,“ komentoval Lepage uvedení inscenace 887 v Plzni.

( Pablo Ferrándéz)

V září tradičně začíná také Dvořákova Praha, kde došlo ke změně v programu hned při zahajovacím koncertu. Více vysvětlil ředitel festivalu Jan Simon: „Norský violoncellista Truls Mørk si přivodil svalové zranění a my jsme museli vyměnit sólistu. Máme skvělou náhradu, je to mladý španělský violoncellista Pablo Ferrándéz – laureát Čajkovského soutěže z Moskvy. Českému publiku se již představil, a to po boku Anne-Sophie Mutter, která si spolupráci obrovsky pochvalovala.“

V říjnu vstoupily do kin dva očekávané filmy – pohádka Princ Mamánek Jana Budaře a Il Boemo o skladateli Josefu Myslivečkovi režiséra Petra Václava, se kterým jsem si o filmu povídala na předpremiéře: „ Ve své době byl Mysliveček nejzaměstnanější operní skladatel. Byl zapomenut z několika důvodů. Třeba proto, že zemřel na syfilis a bylo na něj pohlíženo jako na člověka, který žil nemravným životem.“

(Adam Plachetka)

V listopadu pokřtil své nové album Molieri Adam Plachetka, který na něm pracoval s Czech Ensemble Baroque pod taktovkou dirigenta Romana Válka. Jde o kompilaci árií skladatelů Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho. Jak mi Plachetka sám prozradil, inspirací k natočení alba byl i film Miloše Formana Amadeus. „Cédéčko je téměř doslovnou kopií programu našich koncertů. Je to hudba, která se nádherně poslouchá a kde se snoubí virtuozita toho, co bylo před klasicismem, a zároveň už náznak dramatičnosti toho, co přicházelo po něm. V době, kdy skladatelé žili, si nedovedu představit, že by Salieri Mozartovi záviděl. Salieri měl nejlepší pozici, kterou v té době mohl mít. Jeho opery měly větší úspěch než Mozartovy. To, že neodolaly tolik zubu času, to je věc druhá. Myslím si, že byli tak dalece odlišní, že měl každý své posluchače a nebylo potřeba si navzájem škodit. Tento jejich obraz vznikl až ve chvíli, kdy Puškin napsal hru Mozart a Salieri, kterou následně přejalo několik autorů. My to tak vnímáme i díky filmu Miloše Formana Amadeus a bereme to jako hotovou věc, ale myslím si, že je to spíše umělecká licence.“

Ke konci roku se podívejme ještě do Národní galerie Praha, která v prosinci otevřela hned tři výstavy a jeden kreativní prostor ve Veletržním paláci. Tam právě najdete i dvě nové výstavy - díla Evy Koťátkové a novou expozici „1956-1989: Architektura všem,“ věnovanou české architektuře a životnímu stylu. „Expozice se snaží nastavit novou perspektivu pro historii architektury, a to především skrze pohled životního stylu a každodennosti. Tento pohled neprezentuje architekturu jako odtažitou disciplínu, umožňuje zahrnout i menší věci ve veřejném prostoru nebo opomíjené ženy v tomto oboru,“ popsala kurátorka expozice Helena Huber-Doudová.

Když jsem připomínala kulturní akce k zahájení českého předsednictví v Radě EU, tak doplním, co se odehrálo na jeho závěr. 13. prosince se v bruselském kulturním centru BOZAR uskutečnil závěrečný koncert českého předsednictví. Vystoupili na něm pianistka a skladatelka Beata Hlavenková, hornista a dirigent Radek Baborák a saxofonista, klarinetista a skladatel Marcel Bárta. Ti si na pódium pozvali své hudební kolegy, ale také zástupce nejmladší generace muzikantů, se kterými spolupracovali jako mentoři Akademie MenART.

Foto: Profimedia