Divadlo je život, zákazy jej ubíjí

U Hrušínských není o zákazy činnosti nouze

Koronavirová pandemie bere mnoha lidem práci. Jednou z nejtěžších zkoušek přežití si nyní prochází i kultura. Světlo na konci temného tunelu strachu z nákazy je čím dál slabší. Takový stav ale není v českém prostředí ojedinělý. Příkladem může být známá herecká dynastie Hrušínských. V případě obdivovaného herce Rudolfa Hrušínského šlo o strach z nákazy svobodomyslností konce 60. let 20. stol. Divadla dneška, a tedy i Jan Hrušínský s Divadlem Na Jezerce, zas zápasí s obavami z koronavirové nákazy a jejich dopady na celou kulturní sféru.

Rudolf Hrušínský byl v roce 1968 jedním z prvních signatářů Dvou tisíc slov Ludvíka Vaculíka a zároveň aktivně vystupoval proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. To bylo ale trnem v oku normalizačním pohůnkům. Do Národního divadla byl počátkem 70. let dosazen ředitel Přemysl Kočí a ten Hrušínskému poslal dopis, ve kterém mu zakázal jakoukoliv mimodivadelní činnost.

Do té doby Rudolf Hrušínský pracoval až 16 hodin denně, přes den točil film nebo televizní inscenace, nahrával v rozhlase, zkoušel v divadle a večer hrál představení. V letech 1971 až 1976 však směl profesně působit pouze v Národním divadle a jen v záporných rolích. Z jednoho volného dne za měsíc, na který byl zvyklý v šedesátých letech, se stalo až 25 dnů i večerů, které trávil doma bez práce. Film, televize nebo rozhlas pro něj přestaly existovat. Nesměl v divadle režírovat a dokonce mu byl v roce 1973 odebrán i rybářský a lovecký lístek. I toto náročné období popisuje kniha o slavném herci s názvem Rudolf Hrušínský: 100 rozmarných let.

Najdeme v ní také svědectví jeho synů o strašném období bez práce a děsivém tlaku režimu na celou rodinu. „Zákazy jsme pocítili i my s bráchou Rudolfem – a táta to nesl velmi těžce. Oba jsme byli nuceni, abychom se svého otce zřekli a přejmenovali se, což samozřejmě ani jeden z nás neudělal. Nemohli jsme vinou odmítnutí tohoto zvráceného požadavku přijmout v letech 1972 až 1974 žádnou pracovní nabídku, ze všeho jsme byli vyškrtnuti. Herectví znamenalo pro tátu celý život. O komunistech říkal, že se na člověku dopouští psychických vražd a troufám si tvrdit, že věděl, o čem mluví. Infarkty, které v těch letech prodělal a naštěstí přežil, mluvily za vše,“ vzpomíná syn Jan.

V současnosti se sice pohybujeme v jiném politickém ovzduší, invaze koronaviru ale opět staví do popředí strach o existenci. V kulturní sféře závislé na setkávání lidí, zcela zásadně. To se dramaticky promítá zejména do (ne)působení soukromých nedotovaných souborů a divadel. Tak se např. u Divadla Na Jezerce, a tedy u jednoho z pokračovatelů rodu Hrušínských, Jana, objevuje zákaz hraní znovu (tentokrát pro diváky, či úplný zákaz kulturních akcí). Vyvstává otázka, jak si poradit v takové situaci?

Ve výpravné knize o Rudolfu Hrušínském se o jedné malé satisfakci pro velkého, avšak zakázaného herce dočteme. V době svého zákazu našel úlevu a pomoc v poetické vinárně Viola. V březnu 1973 v ní poprvé z jeho úst zazněly verše francouzského básníka Jacqua Préverta. Zanedlouho na tom samém pódiu slyšel umělecký vedoucí Violy Vladimír Justl recitovat Rudolfa Máchův Máj a nabídl mu, aby se jeho tematický večer zařadil do kmenového repertoáru Violy. V roce 1976 si pak Hrušínského doslova vyvzdoroval do svého filmu Dým bramborové natě režisér František Vláčil. Doktor Meluzin se pak stal jednou z Hrušínského životních rolí.

Jeho syn Jan však dnes není jen hercem, ale i ředitelem divadla, na němž závisí pracovní příležitosti pro mnoho dalších. A není sám. Zoufalství ze současného patového stavu obchází nejen divadla, celou kulturu, ale i mnoho dalších oborů.

Divadlo je živoucí organismus. Vynucenou nečinnost nelze nazvat odpočinkem, po roce zákazů ohrožuje existenci divadla. Jedinou obranou v době proklamací o pomoci státu, která se ztrácí v chaosu nařízení, nastavení a dosažitelnosti programů podpory, je činnost. Doufejme, že bez diváků a potřebných financí už jen krátce. Jan Hrušínský k tomu dodává: „Jakmile to bude možné, jsme připraveni hrát inscenace vzniklé v roce 2020 - Mašíni a Ze života Čapka, Naprostí cizinci i Gin Game. Na podzim 2021 už nyní připravujeme hru podle Rickyho Gervaise After Life v režii Jana Hřebejka. Během letních měsíců plánujeme hraní pod širým nebem. Těšíme se, až začneme normálně žít.“

Foto: archiv Jana Hrušínského (Rudolf Hrušínský)

Podcast