Naší nejznámější galerii je 225 let
Národní galerie není jen Rembrandt
Neodmyslitelná součást kulturního dění u nás - Národní galerie Praha má za sebou bohatou historii, která sahá až k 5. únoru 1796. Dnes její sbírky najdeme rozeseté na několika místech Prahy. Kvůli koronavirové epdemii je sice nemůžeme osobně navštívit, Národní galerie ale postupně otevírá cestu k hodnotným výtvarným dílům i na internetu. Tak je tomu i u momentálně nejpopulárnější výstavy Rembrandt: Portrét člověka. Její konání bylo navíc prodlouženo až do 21. března 2021.
Založení předchůdkyně Národní galerie je spjato s působením vlastenecky zaměřené šlechty na území Českého království v 18. stol. Významní představitelé šlechtických rodů, především Kolovratů, Štenberků a Nosticů, spolu s několika vzdělanci z řad měšťanů chtěli pozvednout upadající veřejný vkus a kromě toho také zamezit vývozu uměleckých děl z našeho území. Rozhodli se proto založit 5. února 1796 Společnost vlasteneckých přátel umění. Díky ní vznikly záhy dvě instituce, které Praha do té doby postrádala – Akademie umění a veřejně přístupná Obrazárna.
Sbírka Obrazárny získávala časem na objemu. Její dějiny ale začaly ještě před vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění v roce 1606, kdy se součástí umělecké sbírky Rudolfa II. stala legendární Růžencová slavnost Albrechta Dürera. Slavný obraz jako jeden z mála zůstal v Praze dodnes a patří mezi stěžejní díla galerijních sbírek. Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění se v roce 1918 proměnila v ústřední uměleckou sbírku nového státu. Jejího vedení se v dalším roce ujal Vincenc Kramář, který ji proměnil v moderní, odborně spravovanou veřejnou galerii. V té době se pod jeho vedením začaly budovat také základy slavné Francouzské sbírky, jejíž vznik podporovali vrcholní představitelé československého státu Tomáš Garrigue Masaryk i Edvard Beneš.
Bohatství děl dnešní Národní galerie Praha vychází ale také ze sloučení zmíněné ústřední umělecké sbírky s další institucí - Moderní galerií Království českého. Založena byla v roce 1902 na podnět císaře Františka Josefa I. A ve své době budovala hodnotnou sbírku umění 19. a posléze i 20. století – z tehdejší doby pocházejí nákupy děl např. Antonína Slavíčka, Maxe Švabinského, Vojtěcha Preissiga, Jana Preislera a později také Josefa Čapka nebo Emila Filly.
Obě instituce byly sjednoceny v jednu v roce 1942 a už tehdy se pro ni vžil ještě neoficiální název Národní galerie. Posvěcen byl až po 2. světové válce zákonem o Národní galerii v Praze v roce 1949.
Foto: Národní Galerie Praha (Luděk Marold, Vaječný trh, 1888)
