Poutavé svědectví o turbulentní době

Dnes večer na MHF Pražské jaro Zemlinsky, Stravinskij i Prokofjev.

Festival Pražské jaro v pondělí večer nabídne koncert s originální dramaturgií, poutavé svědectví o první polovině 20. století, době turbulentních společenských proměn a neméně radikálního vývoje v hudbě. Zazní Zemlinského Sinfonietta, jejíž světová premiéra se uskutečnila roku 1935 v Praze, Stravinského hudba k baletu Hra v karty, který měl roku 1937 premiéru v Metropolitní opeře, a slavný Klavírní koncert č. 1 z pera dvacetiletého Sergeje Prokofjeva, jenž je s datem premiéry 1912 nejstarším dílem tohoto koncertu. Do čela Symfonického orchestru Českého rozhlasu se postaví dirigent Ilan Volkov, sólistou bude klavírista Jan Bartoš.

„Celý projekt vznikal v úzké spolupráci s Ilanem Volkovem, mimořádnou dirigentskou osobností s nesmírně širokým záběrem,“ uvádí dramaturg festivalu Josef Třeštík. Bývalý šéfdirigent a dodnes hlavní hostující dirigent Skotského symfonického orchestru BBC, s nímž vystoupil na Pražském jaru v letech 2003 a 2007, sám říká, že Praha je pro něj „tajemným a legendárním místem“, které poprvé navštívil s rodiči v roce 1989. „Byl to nezapomenutelný výlet. Později jsem měl tu čest v místních úžasných sálech a pro fantastické publikum dirigovat několikrát.“

Tentokrát sice obecenstvo nebude přítomno v sále, ale koncert ze Smetanovy síně pražského Obecního domu bude přímým přenosem vysílán na webových stránkách Pražského jara (festival.cz) a stanicí ČRo Vltava.

Alexander Zemlinsky, v letech 1911–1927 šéf opery Nového německého divadla v Praze, zanechal v tomto městě významnou stopu také jako pedagog Německé akademie hudby, dirigent symfonických koncertů i uznávaný skladatel. Jeho Sinfonietta op. 23 vznikla mezi březnem a červencem 1934 a její světová premiéra se konala v Praze. Uskutečnil ji Zemlinského přítel a v letech 1916–1923 kapelník Nového německého divadla Heinrich Jalowetz (1881–1946), jenž musel po Hitlerově nástupu opustit místo divadelního kapelníka v Kolíně nad Rýnem a nalezl azyl v tehdy ještě svobodném Československu. Sinfonietta se stala součástí programu dobročinného koncertu 11. 3. 1935 ve Velkém sále paláce Lucerna, za účasti orchestru Nového německého divadla.

Balet Jeu de cartes (Hra v karty) Igora Stravinského vznikl roku 1937 pro choreografa Georga Balanchina (1904–1983), s nímž se skladatel znal z 20. let Paříže, ze slavného období Ruského baletu Sergeje Ďagileva. Balanchine žil od roku 1934 v New Yorku a se svou skupinou American Ballet se snažil v Metropolitní opeře (dlouho bez úspěchu) prosadit samostatné baletní večery. Jedním z děl, jimiž se pokusil vedení Metropolitní opery přesvědčit, byl třídílný balet Hra v karty. Na libretu spolupracovali oba umělci – Balanchine a Stravinskij – společně. Premiéra se uskutečnila 27. 4. 1937 v Metropolitní opeře a Stravinskij ji osobně dirigoval.

Roku 1911 vyšly Sergeji Prokofjevovi, studentu petrohradské konzervatoře, první klavírní skladby v proslulém moskevském hudebním nakladatelství P. Jurgensen. Jejich zveřejnění dodalo mladému skladateli impuls k další tvorbě. V letech 1911–12 vznikl první z pětice jeho koncertů pro klavír, Klavírní koncert č. 1 Des dur op. 10, který skladatel později ve svých vzpomínkách označil jako „první víceméně zralé dílo, pokud jde o nové zvukové myšlenky a formální strukturu“. Nové jsou podle Prokofjevových slov „zvukový vztah klavíru a orchestru, ve formální složce opakování úvodu sonátového allegra po expozici, stručné andante před provedením a samotné provedení, které zastupuje scherzo, a návrat úvodního tématu také v začátku reprízy jako kadence. Formě se může vytýkat, že je vlastně sledem jednotlivých epizod, ty však spolu poměrně těsně souvisí.“ Premiéra se uskutečnila 15. 7. 1912 v Moskvě, sólový part hrál sám skladatel.

Klavírista Jan Bartoš je v mezinárodním tisku označován jako „jeden z nejlepších klavíristů v Evropě“ a „sofistikovaný a emotivní interpret“. Na nahrávkách, které Bartoš natáčí exkluzivně pro Supraphon, jsou zastoupeni Janáček, Mozart, Beethoven a Novák. Alba si zasloužila uznání periodik Gramophone, Diapason, BBC Music Magazine, The Sunday Times, American Record Guide či The Guardian.

Nedávno vystoupil na Festivalu umění v Hong Kongu, kde si jeho sólový recitál Janáčkových klavírních děl poslechlo mezinárodní publikum při online přenosu do celého světa. Na letošním festivalu Pražské jaro přednese spolu se SOČR a dirigentem Ilanem Volkovem Prokofjevův Koncert pro klavír a orchestr č. 1. Se stejnou skladbou i orchestrem vystoupil pod taktovkou Kristjana Järviho na MHF Leoše Janáčka v Ostravě (2019). Významnou položkou jeho kariéry byl také jeho sólový recitál (spolu s Jevgenijem Kissinem, Marc-André Hamelinem a Beatrice Ranou) na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného a představení souborného klavírního díla Leoše Janáčka na mezinárodním festivalu Janáček Brno. Jan Bartoš vystupuje napříč Evropou, v Asii i v USA (včetně Carnegie Hall). V New Yorku debutoval v roce 2009 v Beethovenově Klavírním koncertu č. 5 s Manhattanskou filharmonií.

Izraelský dirigent Ilan Volkov, známý svým doslova nenasytným zájmem o experimenty ve všech hudebních oblastech, byl trefně charakterizován jako „nezadržitelný výboj umanuté energie, prýštivý zdroj zvídavosti a ochoty pomáhat, zručně proplouvající nánosy byrokratických naplavenin institucí činných v oblasti vážné hudby s cílem narušovat jejich status quo zevnitř ...” (National Sawdust, Brooklyn).

Dirigentskou dráhu nastoupil po absolvování Royal College of Music v Londýně už ve svých 19 letech, kdy se stal asistentem britského komorního orchestru Royal Nothern Sinfonia. V roce 1999 si jej vybral Seiji Ozawa za svého asistenta Bostonských symfoniků. Od ledna 2003 pravidelně spolupracuje se Skotským symfonickým orchestrem BBC, nejprve jako šéfdirigent, od roku 2009 jako hlavní hostující dirigent. V roce 2011 se stal hudebním ředitelem a šéfdirigentem Islandského symfonického orchestru v Reykjavíku. Bylo to v době otevření nového koncertního sálu s názvem Harpa (4. 5. 2011) a už v následujícím roce zde Volkov založil festival Tectonic, který kombinuje programy klasické moderní hudby s elektronickou hudbou, volnou improvizací, rockem, folkem, world music a dalšími žánry a dnes je jednou z nejvýznamnějších platforem současného hudebního umění.

Foto: Pražské jaro ( Ilan Volkov © Astrid Ackermann )

Podcast