Pražské jaro uvede monumentální symfonickou báseň Psyché Césara Francka

Franckovo monumentální symfonická báseň se sborem Psyché zazní v podání České filharmonie a Petra Altrichtera ve čtvrtek 26. května v pražském Rudolfinu. Franck vycházel z antického mýtu o lidské bytosti, krásné princezně Psyché, do které se zamiloval bůh Erós. Ovšem skladatel v Psyché neviděl příběh vášnivé lásky, ale vyprávění o vykoupení a odpuštění. V druhé polovině koncertu naváže Requiem Gabriela Fauré přinášející povznášející momenty kontemplace a smíření.

„Obě díla lze nazvat francouzskou lyrikou konce 19. století. Lze je ovšem také nazvat hlubokou mystikou, úžasnou symbolikou či všelidským poselstvím,“ říká o programu pražskojarního koncertu dirigent Petr Altrichter. „Franck i Fauré napsali svou hudbu o duši a touze, o důvěře a nadpozemské lásce. Tento koncert je o životě a smrti, o hudebním ráji.“

César Franck a Gabriel Fauré – dva vynikající varhaníci, dlouholetí pedagogové pařížské konzervatoře a spoluzakladatelé a členové pařížské Société Nationale de Musique. Dva skladatelé, jejichž tvorba byla v zásadě velmi rozdílná, a přesto ji spojovala inspirace dílem Richarda Wagnera a něco, pro co Francouzi užívají termín intériorité – niternost. „Od narození Césara Francka navíc v roce 2022 uplyne rovných 200 let, což nám skýtá skvělou příležitost představit festivalovému publiku i jeho jindy opomíjená díla, která nepochybně stojí za slyšení,“ dodává dramaturg Pražského jara Josef Třeštík.

To je i případ Franckovy kompozice Psyché. Ačkoliv je tato symfonická báseň s přidaným sborem považována za jeden z vrcholů orchestrální tvorby 19. století, jako celek bývá uváděna jen výjimečně. Vychází z antického mýtu o lidské bytosti, krásné princezně Psyché, do které se zamiloval bůh Erós. Psyché Eróta, který ji unesl do svého paláce, kde ji v noci za tmy navštěvoval, nesměla nikdy spatřit, protože by ho tak navždy ztratila. „Psyché však byla natolik člověkem, že stejně jako Adam v ráji chtěla vše vzít do svých rukou, vše pokazila a svůj ráj ztratila,“ říká Petr Altrichter. „Avšak Erós ji natolik miloval, že jí odpustil a vzal ji zpět,“ dodává.

Volba tématu v pořadí šesté a poslední Franckovy symfonické básně vzbudila u jeho příznivců a studentů menší pozdvižení. Duchovně založený skladatel přezdívaný „pater seraphicus“ neboli „nadpozemský otec“ byl znám svou zálibou v biblických tématech, jak ukazuje řada jeho varhanních kompozic či velká oratorní díla jako Blahoslavení či Rébecca. Neznamená to, že by se světské tématice zcela vyhýbal, ostatně jeho předchozí symfonické básně vycházely z poezie Gottfrieda Augusta Bürgera a Victora Huga. Zpracování řecké legendy však vyvolávalo údiv a otázku, proč si skladatel tuto látku vybral. Vysvětlení lze nalézt ve vzpomínkách Franckova žáka Vincenta d'Indy, podle nějž Franck v Psyché neviděl příběh vášnivé lásky, ale vyprávění o vykoupení a odpuštění.

Ani Requiem Gabriela Fauré nelze označit za tradiční. „Fauré napsal své Requiem na vlastní výběr z liturgického textu,“ uvádí dirigent koncertu Petr Altrichter. „Vrátil se do počátečních dob křesťanství, kdy ještě nebylo Dies irae. Čili žádný hněv, žádná hrůza a strach, ale smrt byla cestou do In Paradisum, jak se nazývá poslední část jeho Requiem. Dies irae použil jen jako krátkou zmínku, a to ještě v rámci Libera me, Domine,“ vysvětluje.

Faurého pojetí proto Requiem není líčením dramatu posledního soudu, nýbrž dílem nabízejícím útěchu a klid věčného spočinutí, což úzce souvisí s jeho vlastním smýšlením o smrti. Jak se skladatel svěřil v dopisu Louisi Aguettantovi: „Spíše než jako bolestný zážitek vnímám smrt jako radostné vysvobození.“

Kompozice navíc není dedikována žádné konkrétní osobě, jak bylo v případě rekviem ostatních skladatelů zvykem. Fauré ji dle svých vlastních slov psal „jen tak, pro potěšení – pokud se to v tomto případě dá vůbec takto říci“.

Jeden z nejvýznačnějších českých dirigentů Petr Altrichter na Pražském jaru poprvé vystoupil před pětačtyřiceti lety. Absolvent konzervatoře v Ostravě (obory lesní roh a dirigování) ve studiích dále pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (obory dirigování orchestru a dirigování sboru). Mezinárodní pozornost na sebe upoutal v roce 1976, kdy obdržel druhou cenu a zvláštní cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto úspěchu se stal asistentem legendárního Václava Neumanna, tehdejšího šéfdirigenta České filharmonie, což odstartovalo jeho neobyčejně bohatou hudební kariéru. Během ní stanul v čele většiny předních českých orchestrů včetně České filharmonie, Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK či Filharmonie Brno.

Mezi významné etapy jeho profesní dráhy patří jedenáctileté vedení německé Jihozápadní filharmonie v Kostnici, kde v letech 1993–2004 zastával funkci uměleckého ředitele a šéfdirigenta. V letech 1997–2001 byl zároveň šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu, s nímž v roce 2000 vystoupil v londýnské Royal Albert Hall i na Pražském jaru, kdy festival také zahajoval se Státní filharmonií Brno. S liverpoolským orchestrem také natočil několik nahrávek pro label RLPO Live vysoce ceněných odbornou kritikou.

„Petr Altrichter jde po emocích,“ napsala pro časopis Harmonie Dita Hradecká v recenzi na jeho koncert. „Bylo zjevné, že Petr Altrichter pronikl až k samé podstatě této skladby a že jí nejen velmi dobře rozumí, ale hlavně že dovede vše, co v ní je ukryto a zašifrováno, zaujatě a přesvědčivě tlumočit,“ uvedl pro tentýž časopis Věroslav Němec o jeho nastudování Šostakovičovy Symfonie č. 8.

Petra Altrichtera zvou k hostování významné světové orchestry jako London Philharmonic či Berlínští symfonikové. Kromě Pražského jara pravidelně vystupuje na festivalech Janáčkův máj, Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti.

„Je pro mě veliká čest, že mohu znovu zpívat na Pražském jaru v díle, které je plné lidské pokory, hloubky, přijetí života a smrti,“ říká o svém účinkování ve Faurého Requiem sopranistka Eva Hornyáková.

Rodačka ze slovenské Levoče je absolventkou konzervatoře v Košicích, Vysoké školy múzických umění v Bratislavě a pěveckých kurzů pod vedením Petra Dvorského a Zlatice Livorové.

Debutovala v roce 2006 jako hraběnka v Mozartově Figarově svatbě na pódiu Slovenského národního divadla, které se následně stalo její domovskou scénou.

Ve stejném roce se probojovala do semifinále soutěže Competizione dell`Opera v Drážďanech. Mezi její další soutěžní úspěchy patří účast v semifinále Maria Callas Grand Prix v Aténách (2009) a finále mezinárodní soutěže v Bayreuthu a Mezinárodní pěvecké soutěže Hanse Gabora Belvedere ve Vídni.

Mezi její profilové role patří kromě jiných Desdemona (Othello), Violetta (La traviata), Rusalka (Rusalka), Mařenka (Prodaná nevěsta), Donna Elvíra (Don Giovanni), a také Mimi (Bohéma), již ztvárnila ve španělském městě La Coruña, v německém Staatstheater Braunschweig, ve Státní opeře v Banské Bystrici, s Operou SND na operním festivalu Pafos Aphrodite na Kypru a na podzim roku 2010 v mezinárodní produkci v Japonsku.

Je častým hostem Národního divadla v Praze. Jakožto koncertní umělkyně spolupracuje s dirigenty, jako je např. Juraj Valčuha, pod jehož vedením se Slovenskou filharmonií uvedla Beethovenova Egmonta a Gloria Francise Poulenca. „Eva Hornyáková přednesla své vokální vstupy procítěně a s příslušnou dávkou stylové čistoty,“ napsal o ní Ivan Marton v recenzi pro web KlasikaPlus.

Mezi její další spolupracovníky patří Jakub Hrůša a jeho Bamberští symfonikové, spolu s nimiž na prestižním Edinburském festivalu v roce 2018 uvedla Dvořákovo Requiem.

S Petrem Altrichterem a Českou filharmonií spolupracovala v letošní sezoně na provedení oratoria Svatá Ludmila.

Foto: Ivan Malý