Rudolfinum jako předmět sváru

Česká filharmonie ve spolupráci s Národním památkovým ústavem a Národním technickým muzeem vydala první obsáhlou publikaci o svém sídle s názvem Chrám umění: Rudolfinum. Desítka autorů mapuje na pěti stech stranách architektonické i kulturně-historické dějiny budovy od první myšlenky až po generální rekonstrukci na začátku 90. let 20. století. Příběhy institucí, jež zde sídlily, se prolínají s osudy osobností, které Rudolfinu vtiskly jeho tvář. O grafickou podobu se postaralo studio 20YY Designers, knihu doprovází přes 270 historických fotografií, výkresů, plánů či plakátů.

„Kniha má několik vzájemně se prolínajících a doplňujících se vrstev – kombinuje historické, uměleckohistorické a muzikologické texty, které shromažďují a interpretují dosud neucelené vědomosti o Rudolfinu a jeho dějinách z různých perspektiv. Celkově má však kniha ambici ještě o něco větší, než jen potvrdit pozici Domu umělců v dějinách architektury českých zemí i pražského urbanismu. Měla by přesněji a v něčem nově vymezit jeho symbolické místo v české paměti,“ říká jeden ze tří editorů knihy a zároveň její duchovní otec Lukáš Duchek.

Výpravná publikace o Rudolfinu obsahuje řadu nových poznatků, které jsou výsledkem bádání v řadě institucí. „Nové je vlastně skoro všechno, co se týká osudů Rudolfina ve 20. století. Někdy jde o drobnosti, které doplňují dosavadní obraz, např. že Rudolfinum mělo ve 30. letech dostat na protější straně náměstí identické dvojče, jindy o zjištění, která obraz zcela mění,“ upozorňuje další z editorů Jakub Bachtík. „Platí to hlavně pro období protektorátu, se kterým je spojena spousta mýtů. Všeobecně se třeba tvrdí, že nacistickou přestavbu Domu umělců nařídil a vedl Reinhard Heydrich. Ve skutečnosti to ale bylo úplně jinak,“ doplňuje Bachtík. Lukáše Duchka zase zaujala potřeba ideologicky „škatulkovat“ a národnostně si přivlastňovat významné stavby.

„Budova byla postavena se záměrem sloužit umění jako takovému, ale v podstatě ihned po svém otevření se stala předmětem sváru mezi Čechy a Němci. Na rozdíl od Národního divadla, u kterého by to pravděpodobně nikoho nenapadlo, bylo Rudolfinum za první republiky adaptováno na sídlo parlamentu a během druhé světové války pak opět vráceno koncertním účelům se snahou použít tuto stavbu jako důkaz o nadřazenosti německé kultury,“ vysvětluje Duchek.

V knize je obsáhlý výběr reprodukcí původních plánů a kreseb od Josefa Zítka a Josefa Schulze. Jsou v ní přetištěny také desítky unikátních a dosud nezveřejněných fotografií dokumentujících proměny Rudolfina ve 40. letech nebo jeho velkou památkovou rekonstrukci v 90. letech.

Foto: Česká filharmonie