Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla

Držitelka International Opera Award 2018, režisérka Barbora Horáková Joly, připravuje společně se svým česko-španělsko-italským týmem ve Státní opeře v rámci projektu Musica non grata uvedení dvou kultovních děl klasiků evropského hudebního divadla 1. poloviny 20. století: zpívaný balet Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla a monodrama Očekávání Arnolda Schönberga. Dva silné příběhy, tanec, zpěv, videoart, a především fantastická hudba v nastudování dirigenta Jiřího Rožně. V titulních rolích Dagmar Pecková, Lea Švejdová a Petra Alvarez Šimková. Pouze pět představení!

Premiéra 26. listopadu ve Státní opeře Praha.

Německý levicový dramatik Bertolt Brecht a jeho dlouholetý souputník a tehdejší hvězda evropské a později rovněž americké hudby skladatel Kurt Weill vytvořili zpívaný balet Sedm smrtelných hříchů v politickém chaosu 30. let během svého útěku z nacistického Německa. Jde nejen o poslední spolupráci těchto dvou uměleckých géniů, ale rovněž o jejich poslední pokus konfrontovat tehdejší západní společnost se zásadními existencionálními otázkami skrze typicky „brechtovský“ sžíravý cynismus. Co všechno je člověk schopen obětovat pro svůj sen? Kde začíná a končí ochota ukřižovat určité hodnoty v zájmu finančního profitu? Čím vším si musí projít žena, aby byla v očích své přízemní a pokrytecké rodiny považována za ctnostnou? V netradiční formě zpívaného baletu, kde každá část koresponduje s jedním ze sedmi smrtelných hříchů – Leností, Pýchou, Hněvem, Obžerstvím, Chtíčem, Chamtivostí a Závistí – je vyprávěn příběh tanečnice Anny, jež se vydává – rozpolcena do dvou osobností – na sedmiletou pouť, na jejímž konci stojí vysněný dům v Louisianě.

Z kuloárů
Balet Sedm smrtelných hříchů byl objednán bohatým Angličanem Edwardem Jamesem, jenž se stal v roce 1933 patronem nově vzniklého tanečního uskupení Les Ballets Borise Kochna a George Balanchina. James objednal u Kurta Weilla balet pro svou ženu, tanečnici Tilly Losch, se kterou žil v té době v odloučení, v naději, že si tím opět získá její náklonnost. Nakonec bylo rozhodnuto, že hlavní hrdinka Anna bude rozpolcenou osobností, jež se umělecky rozdělí do dvou rolí: role taneční a role pěvecké. Díky tomu mohla vedle Tilly Losch zazářit i Weillova manželka, zpěvačka Lotte Lenya, se kterou žil Kurt Weill v tu dobu rovněž odděleně. Pro zajímavost Tilly Losch se k Edwardu Jamesovi nikdy nevrátila, zatímco Weill a jeho žena v roce 1935 společně emigrovali do USA, kde se podruhé vzali.

„Dobré umění není pro všechny a je-li pro všechny, pak to není umění,“ poznamenal kdysi revolucionář hudby 20. století Arnold Schönberg. Byť to může působit elitářsky, skrývá se v těchto slovech hluboká pravda. Proč? Protože skutečné umění klade divákovi spoustu otázek, vyžaduje jeho angažovanost a ochotu zabývat se i jiným viděním světa. Přesně před takový úkol staví Schönberg diváka ve svém expresionistickém, psychoanalytickém monodramatu Očekávání o ženě, jež hledá svého milence, kterého pravděpodobně sama zavraždila, mluví s ním však, jako by byl naživu, na pokraji nervového zhroucení. Sám Schönberg v jednom ze svých dopisů píše: „V Očekávání vyjadřuji zpomaleně na ploše třiceti minut to, co člověku proběhne v hlavě během jediné sekundy maximálního duševního vypětí.“ Marie Pappenheim napsala libreto k Očekávání během tří týdnů: „Psala jsem na velký arch papíru, ležíce v trávě s tužkou, exaltovaně, bez přesného cíle, bez přemýšlení, cenzury, sáhodlouze, myšlenky propleteny mezi verši,“ svěřila se v jednom z rozhovorů. Dílo bylo dokončeno 4. října 1909, na svou premiéru si však muselo počkat až do 6. června 1924, kdy ho v Praze v budově dnešní Státní opery (tehdy Nového německého divadla) dirigoval Schönbergův švagr Alexander Zemlinsky. Premiéra byla v tehdejším odborném tisku označena jako „protest proti opernímu kýči“. Dnes se Očekávání řadí společně s Bergovým Vojckem a Stravinského Svěcením jara mezi monumenty hudebního modernismu.

Z kuloárů
Arnold Schönberg psal své Očekávání pod dojmem osobní tragédie. Vyrovnával se v něm se sebevraždou milence své ženy. O postavě Ženy se tak občas říká, že je to ve skutečnosti sám Arnold Schönberg. Marie Pappenheim prožila velmi pohnutý život. Stala se lékařkou, jež zasvětila část svého života boji za legalizaci potratů a sexuální osvětě v dělnickém prostředí. V roce 1940 emigrovala před nacisty do Mexika. Po druhé světové válce se vrátila zpět do Vídně, kde pracovala jako lékařka a psala do Hlasu ženy.

Foto: Archív SOP (Ilona Sochorová)