Slavnostním zahájením sezony vyjadřuje Filharmonie Brno NE! všem válečným agresím. Spojuje Martinů a Šostakoviče

„Poté, co předchozí sezony výrazně ovlivnila pandemie, doufali jsme, že se svět takzvaně vrátí k normálu. Nikdo z nás netušil, že se chystá něco, co jsme si v Evropě ve 21. století nedokázali představit. Zareagovali jsme proto touto dramaturgií,“ uvedla ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová. Doplnila, že stejný program orchestr odehraje na konci září na dvou prestižních koncertech v Salcburku.

Večer zahájí jednovětý Památník Lidicím. Martinů jej složil v roce 1943 během svého letního pobytu v malebném americkém městečku Darienu, jehož poklid ostře kontrastoval se zprávami, které přicházely z Evropy sužované válkou. Rozsahem nevelká skladba citující čtyřtónový motiv „klepání osudu“ z Beethovenovy Páté symfonie, se prvního provedení v Československu dočkala až po válce, v roce 1946 s Českou filharmonií vedenou Rafaelem Kubelíkem.

„Hrát, či nehrát ruskou hudbu? Selektovat? Podle čeho? Od začátku invaze nad každým takovým rozhodnutím nutně stojí otazník. Leningradskou jsme zařadili pro její univerzální rozměr. Dílo sice zneužila sovětská propaganda, Šostakovič jej však věnoval městu, které dávno před tím, než ho tři roky obléhali Němci, zažilo utrpení v podobě stalinistických čistek. Spolu s autorem se tak stavíme proti všem agresím, útlakům a represím vedeným dovnitř i vně,“ zdůraznil dramaturg Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš.

Osmdesátiminutová symfonie nabídne posluchačům masivní zvuk. Na podiu zahraje 104 hudebníků s posílenými sekcemi žesťů a bicích. Jedná se o jednu z nejzásadnějších kompozic 20. století. Šostakovič s ní dosáhl tak vysoké laťky globálního společensko-politického uznání, o jakém se nesnilo žádnému jinému umělci té doby. Postarala se o to sovětská propaganda a americká marketingová mašinérie. „Což je poněkud paradoxní. Od roku 1936 zažíval tvrdou represivní kampaň, kdy se každodenně bál o život sebe i svých blízkých. Svoji skladbu přitom nevěnoval jen obětem nacismu, ale zejména ještě těm předválečným,“ zdůraznil Mikeš. Ostatně autor svou skladbu sám okomentoval takto: „Cítím neutěšitelnou bolest kvůli všem, které Hitler zavraždil. Ale nemenší bolest se mě zmocňuje při pomyšlení na ty, kdo byli zavražděni na Stalinův rozkaz. Truchlím pro všechny umučené, zastřelené, pro ty, kdo zemřeli trýzní a hladem. V symfonii nejde o blokádu. Jde o Leningrad, který zničil Stalin. A Hitler mu zasadil poslední ránu.“

Věhlas si skladba získala i kvůli okolnostem jejího prvního provedení, kdy ji přímo v obléhaném městě hrál rozhlasový orchestr – hudebníci vysílení hladem tak, že sotva udrželi nástroje. Z partů, které si sami ručně přepsali. Symfonie se tehdy ozývala z tlampačů po celém městě, museli ji tak poslouchat i němečtí okupanti. Orchestr ji před tím zahrál v kuse pouze jednou, na více neměli hudebníci síly.

Foto: Archív festivalu