V Ostravě mají Radost

Galerie výtvarného umění Ostrava (GVUO) v centru moravskoslezské metropole připravila pro milovníky výtvarného umění výstavu s názvem Radost. Od druhé poloviny ledna až do 16. března nabízí návštěvníkům příležitost vidět, jak známí i méně frekventovaní umělci nahlíželi na radostné pocity a chvíle. Přítomna jsou díla např. Josefa Čapka, Emila Filly, Josefa Mařatky, Jakuba Schikanedera, Franty Uprky, Jana Zrzavého a vedle mnohých dalších také od Františka Ženíška.

Kromě toho můžeme v GVUO vidět mimořádně i obraz Františka Muziky Z českého ráje. Vystaven je v rámci edice Výstava jednoho díla ze sbírek GVUO do 6.3. března. Až se podaří vybudovat plánovanou novou velkou budovu galerie s názvem Bíly stín podle návrhu architekta Josefa Pleskota, GVUO bude moci ukázat ze svého depozitáře mnohem víc pozoruhodných děl.

Výstava Radost se snaží naznačit odpovědi na opomíjené otázky. Čím může být radost? Měla by být synonymem života samého. Stává se ovšem život opravdovou radostí, nebo se utápí spíše v upachtěnosti, obavách a práci? Nemíjíme se s pravou podstatou existence? Bylo vůbec kdy lidstvo jako celek v minulosti šťastné? Neplatí v dějinách spíše pragmatická rovnice, že radost si musíme zasloužit a vybojovat?

Dnešní svět se točí kolem výkonu a spotřeby. „Prosté“ radosti života, které by měly být jeho vše naplňující podstatou, se dostávají do zvláště schizofrenní situace. Smyslové vnímání světa, rodina, požitky, smích, sexuální touha, či jen třeba tichá chvíle samoty se na jedné straně interpretují jako přízemní a devalvující projevy bytí, jako překážky výkonu, dokonalého zdraví a exponenciálně rostoucí kariéry. Na druhou stranu se prostých projevů radosti zmocňují tržní mechanismy a vytvářejí z nich produkty konzumní spotřeby. Jakoby se vytrácel tichý střed v prožívání „obyčejných“ radostí. Zdají se být banální.

Výstava cílí právě na prosté lidské radosti. Při přípravě se otevřelo široké pole možných podtémat. Nakonec se výběr intuitivně ustálil na erotické touze, přecházející v milenecký vztah a rodinu, jídlo, pohyb, tanec, koupání a chvíle osobního ticha. Vedle sebe tak můžeme zhlédnout například milenecké dvojice jako tradiční popisný znak, náladovost impresionistického rukopisu, až k postmodernímu „úšklebu“ a nadsázce. Jak podotýká kurátor výstavy Jaroslav Michna: „Výstava by měla být čtena jako odlehčená vizuální mozaika (snad) přinášející radost, která plyne nejen z obsahu jednotlivých zastoupených děl a jejich estetické hodnoty, ale také z jejich vzájemné instalační kompozice.“

Foto: Roman Polášek