Výjimečný sochař a světoobčan
GHMP představuje dílo Ivana Meštroviće
Chorvatský sochař Ivan Meštrović (1883, Chorvatsko – 1962, Indiana, USA) zanechal svým dílem a tvůrčím působením nesmazatelnou stopu na mezinárodní umělecké scéně. V pražské Městské knihovně na Mariánském náměstí můžete vidět průřez jeho dílem na právě otevřené výstavě Galerie hlavního města Prahy. Výstava potrvá do 26. února.
Spolu s pevným ukotvením v antické a středomořské tradici si Meštrović osvojil dominantní prvky archaičnosti, Vídeňské secese, symbolismu, impresionismu, art deca, neoklasicismu a pozdního realismu, jimž pokaždé dokázal vtisknout vlastní nezaměnitelnou pečeť. Během šesti desetiletí své kariéry představil na výstavách pořádaných doma i v zahraničí své námětové okruhy v podobě náboženských motivů, figurálních studií, portrétů a monumentálních soch.
Meštrović často využíval svého mezinárodního věhlasu a popularity k tomu, aby široké veřejnosti představil své umělecké i politické ideály, jež – v souladu s jeho životní zkušeností – podléhaly změnám. Například Meštrovićovo přátelství s rodinou Masaryků mu poskytlo příležitost vyjádřit své rozčarování nad poměry v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Království Jugoslávie, na jehož vzniku se sám podílel a které svým dílem reprezentoval.
Meštrović si vytvořil mimořádně rozsáhlou síť kontaktů, mezi něž patřili i mnozí českoslovenští umělci a politici. Názorově a účastí v protirakouském zahraničním odboji za 1. světové války byl spřízněn s Tomášem Garriguem Masarykem. Blízké přátelství navázal se sochařem Bohumilem Kafkou (1878–1942). Oba sochaři si mezi léty 1907–1909 pravidelně dopisovali. Meštrović současně v roce 1908 Kafku portrétoval. Jejich vztah byl oboustranně přínosný; díky němu se mimo jiné Meštrović stal členem České akademie věd a umění a zasloužil se o to, aby se komise pro zřízení Žižkova pomníku na Vítkově nakonec rozhodla pro Kafkův návrh (1933).
Okouzlení futuristickou malířkou Růženou Zátkovou (1885–1923), Meštrovićovou důvěrnou společnicí v bouřlivých dobách 1. světové války, výrazně poznamenalo jeho soukromý život i tvorbu, zejména v paradigmatických dílech Vestálka (1917) a Mauzoleum rodiny Račićů (1920–1922).
Od roku 1903, kdy se sochař poprvé představil pražské veřejnosti na skupinové výstavě chorvatských umělců pořádané Spolkem výtvarných umělců Mánes. Spojení s Československem, ale i dalšími evropskými, severoamerickými a jihoamerickými zeměmi dokládá, že Meštrović byl pravý světoobčan. Výstava mimo jiné poukazuje na Meštrovićova setkání s dalšími významnými osobnostmi, včetně Augusta Rodina (1840–1917), a na způsob, jakým se všichni navzájem ovlivňovali.
Aktuální pražská retrospektiva zhodnocuje Meštrovićovu tvorbu od rakousko-uherského mocnářství až po konec druhé světové války. Je pojata jako mapa Evropy, v jejímž rámci Meštrović vystavoval a tvořil (Praha, Vídeň, Paříž, Londýn, Řím, Záhřeb, Bělehrad, Split, Cavtat…). Kromě Evropy pracoval Meštrović i ve Spojených státech amerických.
Foto: Zoran Alajbeg (Ivan Meštrović, Vášeň, 1904, bronz, Gliptoteka HAZU, Zagreb)
