Závěrečné koncerty Pražského jara

3.6.2019 / Kulturní servis / Marek Šulc

Debutem festivalovým i českým bude hostování Orchestre National du Capitole de Toulouse. Se svým šéfdirigentem Tuganem Sochijevem se dnešními a zítřejším koncertem postarají o velkolepý závěr 74. ročníku Pražského jara.

Program obou vystoupení nabízí špičkové sólisty – na pondělním koncertu zahraje flétnista Emmanuel Pahud brilantní Ibertův koncert, v rámci úterního večera zazáří houslista Renaud Capuçon v Dvořákově houslovém koncertu.

Dramaturgicky koncerty přinášejí nápaditý slovansko-francouzský hudební dialog. Podle mnohých recenzentů je orchestr z Toulouse ztělesněním francouzského ideálu orchestrálního zvuku, který do popředí staví kultivovanost a průzračnost. Sochijev během více než desetiletého působení v čele toulouského orchestru obohatil tento zvukový ideál o technickou brilanci a jistou ruskou živelnost. Zvolený program dává orchestru i dirigentovi široký prostor, aby české publikum přesvědčili o svých prvotřídních kvalitách.

Tugan Sochijev, jenž je zároveň hudebním ředitelem moskevského Velkého divadla a Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, v posledních letech řídil například také Vídeňské, Berlínské, Mnichovské a Londýnské filharmoniky, lipský Gewandhaus Orchester, amsterodamský orchestr Concertgebouw. Za oceánem s velkým úspěchem stanul před Bostonskými či Chicagskými symfoniky. „Sochijev prokázal přirozenou autoritu, která tento orchestr plný úctyhodných virtuózních hráčů přiměla k nejvyššímu nasazení – americká orchestrální vybroušenost se tu sešla s ruskou duší,“ napsal před pěti lety recenzent listu Chicago Tribune po umělcově debutu s Chicago Symphony Orchestra.

Superlativy jsou ověnčeny také kritiky francouzsko-švýcarského flétnisty Emmanuela Pahuda. „Dnes jeden z nejoslnivějších interpretů flétnového repertoáru 20. století,“ soudí kupříkladu BBC Music Magazine. Před více než čtvrt stoletím se ve svých dvaadvaceti letech stal prvním flétnistou Berlínské filharmonie vedené tehdy Claudiem Abbadem a na tomto postu působí dodnes. Na svém kontě má více než pětadvacet nahrávek, jež se vesměs setkaly s velmi kladnou kritickou odezvou a získaly řadu ocenění. S Tonhalle-Orchester Zürich a dirigentem Davidem Zinmanem s velkým úspěchem nahrál Ibertův Flétnový koncert, který Emmanuel uvádí často i na koncertních pódiích. Takto byl oceněn jeho výkon v newyorské Carnegie Hall s Barcelonským symfonickým orchestrem pod taktovkou Lawrence Fostera: „Hybnému akrobatismu vláčného Flétnového koncertu Jacquesa Iberta posloužil se švihem výrazný, zářivý tón Emmanuela Pahuda,“ čteme v recenzi serveru Musical America z roku 2002.

Sólového partu v Dvořákově houslovém koncertu se chopí francouzský houslista „s galským elánem“, jemuž „melodie plynou z houslí jako tekuté zlato“, jak Renauda Capuçona charakterizuje hudební server Bachtrack. V roce 1995 spolupracoval na mistrovských kurzech ve švýcarském Verbier s Isaacem Sternem, který byl jeho velkým vzorem: „Bylo mi ani ne dvacet let a tohle pro mne opravdu moc znamenalo… Tehdy jsem si vůbec nedovedl představit, že jednou budu hrát na jeho housle! To je jeden z těch zázraků, které se nám v průběhu života stávají...“, řekl v jednom rozhovoru. Nástrojem, o

kterém je řeč, jsou housle Guarneri del Gesù „Panette“ z roku 1737, které pro Capuçona zakoupila Banca Svizzera Italiana. Klíčovou osobností v jeho kariéře se stal Claudio Abbado, jehož doporučení jej dovedla k nejvýznamnějším orchestrům a dirigentům Evropy a Ameriky. Neméně vrcholné umělecké zážitky přinášejí jeho recitálová vystoupení, na kterých spolupracuje s takovými osobnostmi, jakými jsou klavíristky a klavíristé Martha Argerich, Daniel Barenboim, Jefim Bronfman, Hélène Grimaud, Jean-Yves Thibaudet, Maria João Pires či Khatia Buniatishvili, s níž se představil na Pražském jaru v roce 2013. Mnoho let vystupuje se svým neméně slavným bratrem, violoncellistou Gautierem Capuçonem.

Debussyho Moře patří k vrcholným dílům francouzského impresionismu – v hudbě slyšíme zrcadlení jemných barev a prosvětlené chvění, stejně jako v dílech francouzských impresionistických malířů. „Moře je dítě, hraje si a neví přesně, co činí... má krásné dlouhé vlasy... a má duši, odchází a přichází, stále se mění,“ charakterizoval Debussy tento svůj opus.

Rovněž Igor Stravinskij ve svém Ptáku Ohnivákovi ohromuje pestrou škálou orchestrálních barev, čímž brilantně navazuje na instrumentační mistrovství francouzských impresionistů. Další spojitost s francouzskou linkou nalézáme v osobnosti proslulého baletního impresária Sergeje Ďagileva, pro jehož soubor Stravinskij balet zkomponoval. Světová premiéra se odehrála roku 1910 v pařížské opeře a reakce byly nadšené. Tento úspěch vedl skladatele k vytvoření několika orchestrálních suit. Hýří skvělými instrumentačními nápady, a tak i bez baletní složky dokáže posluchače strhnout k maximální pozornosti. Orchestru i dirigentovi skýtá dokonalou příležitost předvést své kvality a jeho extatický závěr se jistě stane znamenitým vyvrcholením celého festivalu.