Dnes už o významu Jana Dismase Zelenky nikdo nepochybuje

Velikonoční čas lze oslavit mnoha krásnými hudebními tituly. Od děl určených pro velikonoční svátky z pera barokních velikánů Johanna Sebastiana Bacha, Georga Friedricha Händela, či Antonia Vivaldiho, přes duchovní dílo Antonína Dvořáka až po novodobá díla Krzysztofa Pendereckeho.

Vedle nich dochází i k renesanci hudby českého barokního skladatele Jana Dismase Zelenky. Například dnes večer zazní na Classic Praha jeho Missa Divi Xaverii, jedna z nejrozsáhlejších a nejokázalejších Zelenkových mší s neobvykle bohatým obsazením, ve kterém můžeme najít řadu paralel i s tak velkolepým dílem, jakým je Bachova Mše h moll. Missa Divi Xaverii vznikla ve druhé polovině roku 1729 během autorova působení na drážďanském dvoře. Patří k vrcholným dílům Zelenkovy tvorby a byla po léta nepřístupná kvůli značnému poškození autografu. Novodobé evropské premiéry se dočkala až v létě 2014 na Utrecht Festival Oude Muziek. Premiéry mše ke svátku svatého Františka Xaverského se ujal Václav Luks s Collegiem 1704.

Jan Dismas Zelenka

Jan Dismas Zelenka se narodil v Louňovicích pod Blaníkem, kde se mu základů hudebního vzdělání dostalo od jeho otce, louňovického kantora a varhaníka. Později studoval na jezuitské koleji v Praze, kde jsou také od roku 1704 doloženy počátky jeho kompoziční činnosti. V roce 1710 nebo 1711 odešel do Drážďan, kde se stal violinistou či kontrabasistou dvorní kapely saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Silného. Důvody jeho odchodu do Saska nejsou známé a často se o nich spekuluje v tajemných souvislostech. Další léta jej zavedla do Vídně. Zda se vracel během svého života do rodných Čech, není jisté; doložen je jen jediný Zelenkův pobyt v Praze, kdy pro velkolepé oslavy korunovace císaře Karla VI. Habsburského českým králem v srpnu a září 1723 zkomponoval, nastudoval a provedl v pražském Klementinu rozsáhlou skladbu k velké alegorické hře o životě svatého Václava „Sub olea pacis et palma virtutis“ a několik orchestrálních skladeb.

Další léta Zelenkova života už nebyla příliš šťastná. V roce 1724 zemřel v Louňovicích jeho otec. V roce 1733 jmenoval nový saský kurfiřt a polský král August III., nástupce Augusta Silného, proti Zelenkovu očekávání královským kapelníkem Johanna Adolfa Hasseho, skladatele oper módního italského stylu. Přes velká zklamání a zhoršený zdravotní stav Zelenka nadále usilovně pracoval. Je dost možné, že možná právě kariérní neúspěch uvolnil skladateli ruce pro svobodnou tvorbu a přispěl tak nepřímo k vzniku rozsáhlého díla jedinečných kvalit. Jeho hudba dnes udivuje svou specifickou, nápaditou a překvapující harmonií, dokonalým uměním kontrapunktu a originální instrumentací.

Ostatně už za svého života si Zelenka získal obdiv svých současníků, především Johanna Sebastiana Bacha, Georga Philippa Telemann a svého pravděpodobně jediného blízkého přítele, Johanna Georga Pisendla, houslisty a po jistou dobu kapelníka Drážďanského dvorního orchestru. Po jeho smrti však jeho dílo na déle než 100 let upadlo v zapomnění; přispěl k tomu fakt, že bylo uloženo do archivních skříní drážďanského chóru jako majetek panovníka a po dlouhou dobu nebylo možné je opisovat či vydávat. Tento zákaz porušil ale např. Bachův syn Wilhelm Friedemann Bach, když pro svého otce opsal Zelenkovo Magnificat.

Zelenkovo znovuobjevení

O znovuobjevení Jana Dismase Zelenky v Čechách se zasloužil nejprve svým upozorněním František Palacký, fakticky pak Bedřich Smetana, který v drážďanském archivu opsal a v Praze na slavnostech Novoměstského divadla v roce 1863 uvedl jednu ze Zelenkových orchestrálních suit. V období romantismu ovšem nebyl zájem o barokní hudbu aktuální, proto ani Smetanův pokus – jakkoli významný v historickém kontextu – Zelenkovu dílu nedokázal přinést plnou renesanci. Až obecně vzrůstající zájem o barokní hudbu po druhé světové válce přinesl též postupné objevování Zelenkovy tvorby.

Zásadní význam mělo v této souvislosti první provedení některých Zelenkových skladeb Milanem Munclingerem a jeho souborem Ars redivia. V letech 1958-1960 to byly tři triové sonáty. Koncem šedesátých let soubor Ars rediviva jako první provedl a poté i nahrál souborně všech šest těchto sonát. V roce 1963 byla provedena Zelenkova Sinfonia concertante a v roce 1969 jeho Nářky Jeremiášovy.

V současné době mají významnou zásluhu o znovuobjevení a skutečné ocenění Zelenkovy hudby soubory Musica Florea pod vedením Marka Štryncla, Collegium 1704 vedené Václavem Luksem, Ensemble Inégal Adama Viktory, Capella Regia Musicalis či Collegium Marianum Jany Semerádové.