Do houslí po skypu

Distanční výuka hudby je náročná pro všechny zúčastněné, přinesla však řadu pozitivních momentů.

Uzavření škol zasáhlo také základní umělecké školy. Místo chození „do houslí“ nebo „do klavíru“ si žáčci otevřeli notebooky, aby se spojili se svými učiteli. Dá se hra na nástroj plnohodnotně vyučovat on-line? Své zkušenosti s distanční výukou nám popsali učitelé a rodiče.

Jarní lockdown učitele hudby lecčemus naučil. Otestovali nejrůznější platformy, kde se se svými žáky mohou potkávat, přizpůsobili své nároky situaci a změnili styl vyučování – takže když přišlo říjnové zavření škol, i těch uměleckých, byli takříkajíc připraveni naskočit na on-line výuku. Ti, které jsme oslovili, si pochvalují spolupráci dětí i nasazení rodičů. „Připadám si až spiklenecky,“ formuluje jedna z učitelek zážitek komunity vytvořené navzdory distanci.

Máma není učitel

„Obě moje dcery začínaly na zobcovou flétnu, když jim byly čtyři. Mladší dceru vzali minulé pololetí na klavír, starší se po třech letech studia houslí rozhodla přejít na příčnou flétnu,“ uvádí mě do situace historička Daniela Tinková. Její desetiletá Bětuška si sice pochvalovala, jak je příčná flétna oproti houslím jednoduchá, ale ukázalo se, jak zapeklité je studovat nový nástroj na dálku. „Problém při výuce přes Skype byl časový posun mezi obrazem a zvukem. Byla z toho nervózní, že vidí něco jiného, než slyší, když se učila nové hmaty,“ vypráví Daniela. Sama má základy klavíru, což je velká výhoda. „Sedím u ní, doprovázím ji na klavír. Ohlídám rytmus a dynamiku, ale hmaty nebo nátisk, to neumím.“ Hudební vývoj obou dětí tedy zdárně pokračuje. S mladší dcerou studuje klavírní repertoár podle instrukcí pana učitele. Posílají mu pak nahrávky. Za větší problém, než je držení ruky nebo prstoklad považuje Daniela Tinková to, že si mladší děti nestihly vytvořit rutinu, pocit povinnosti a disciplínu. „Je to jiné, když jí něco říká učitel nebo matka. Vytváří se pole pro diskusi, smlouvání. Na nástroj se prostě musí cvičit, pokud možno každý den a efektivně. Režim karantény svádí k tomu, aby se vynechávalo, obcházelo, omlouvalo. A to prostě není dobré, protože i hudba je řemeslo, které se musí prostě pilovat, jinak z toho dítě vypadne a plácá se na místě. A to je to nejtěžší, protože rodič ty páky jako učitel nebo instituce často nemá,“ uzavírá Tinková.

Pro Petru Matějovou je hudba povolání. Vystudovala hru na historický klavír a věnuje se převážně hudbě 18. a 19. století. Kromě toho, že teď sama na dálku vyučuje studenty na Akademi v polském Krakově, věnuje se intenzivně hudebnímu vzdělávání dvou synů. Oba hrají na housle. „Metoda Suzuki je založena na úzké spolupráci s rodiči, my jsme se zavázali, že dítě bude každý den 15-30 minut cvičit. Pro nás to bylo zavření škol v jistém smyslu přínosné, protože jsme ušetřili čas za dojíždění. Ale je to za cenu mého maximálního nasazení,“ říká.

Se smyčcem poradí panáček

S disciplínou ani motivací kupodivu žádný problém neměli. Sedmiletý Prokop totiž dospěl do stadia, kdy ho hudba začala bavit. „Hraje už Bachovy menuety a pochopil, že zahrát si je paráda. Na jaře, když neměl tolik výuky ve škole, jsme si mohli organizovat dny po svém a začít den hraním.“ Kromě toho, že bylo více času i energie, dostal malý houslista od maminky další motivační výzvu. „Na chalupě jsme v první karanténě začali pořádat zahradní koncerty pro sousedy. Já sama jsem nastudovala vždy jednu Mozartovu sonátu a Prokop taky vždycky novou skladbičku každý týden.“ Přes obrovské nasazení Matějová připouští, že hlavní zásluhu na úspěšném zvládání distanční výuky má jejich paní učitelka. Jana Hrabaňová se jako jedna z mála u nás věnuje mezinárodně úspěšné metodě Suzuki. „Ona je naprosto fantastická. Na jejím pedagogickém výkonu to není absolutně znát, jak náročné to je. Psychicky nás držela, protože hodiny s ní byly stejně fantastické jako naživo.“ U čtyřletého synka, který nebyl zvyklý trávit tolik času u počítače, zabrala loutka, která mu pokyny paní učitelky „tlumočila“. Teď na podzim už zvládá výuku přes Zoom skoro sám.

On-line platformy pro konference nebo vyučování mají při výuce hudby své limity. Když pomineme to, že se nám každému občas zasekne a zamrzne, kamery a mikrofony nejsou schopné reagovat tak rychle, jak to dokážou prsty hudebníků. „Přístroje nejsou stavěné na tento typ zvuku,“ hodnotí Petra Matějová. „On-line se dá dělat ,hrubá práce‘, ale už ne třeba kvalita tónu. Se studenty na vysoké škole jsme dospěli k limitu techniky – kamera nezachytí rychlý pohyb a mikrofon zase tolik rychlých not. Takže skladbu od C. P. E. Bacha, kde se to hemží dvaatřicetinami, tu si online nevychutnáte.“

Potvrzuje to i Lucie Tóth, která učí klavír na ZUŠ v Dobříši – tedy teď častěji z domova, protože připojení ve škole při současné výuce všech kolegů zkrátka padalo. Lucie, která je zvyklá dětem na hodinách zpívat a často jim opravuje držení ruky nebo zad, musela překopat obvyklou stavbu své hodiny a smířit se s tím, že některé aspekty klavírní hry budou muset počkat, až se jí děti vrátí do třídy. „Tempo pokroku je sice pomalejší, ale vysvětlila jsem jim, že je vhodná doba procvičit si noty. Jsem na ně strašně pyšná, protože i na jaře udělaly spoustu věcí na dálku, jaké jsem si neuměla představit. Tím, že nemají další aktivity, tak si ke klavíru sedají častěji.“

Kamera? Nic pro introverty

S žáky se Lucie vídá on-line a posílají si navzájem nahrávky. „Snažím se je motivovat tím, že když už skladbičku umí, oblečou se do slavnostního a natočí ji na video včetně uklánění.“ Videa pak budou viset na stránky školy. Překonání specifického druhu trémy, tedy před videokamerou, je jedna z nových kompetencí, kterou žáci mohou takto získat. Jsou však i takoví, kterým to nevyhovuje. „Mám introvertní holčičku, která prostě trpí, když je ,v přímém přenosu‘. A tak mi jen posílá videa a telefonicky si o skladbách povídáme." Lucie Tóth tím upozorňuje na jeden velmi subtilní rys hudebního vyučování. „Když mi dítě přijde do hodiny, hned vycítím, jaký mělo den, jak je naladěné, a tomu přizpůsobím učení. Přes počítač tyhle věci prostě nejdou poznat,“ říká. Podle ní však všechny děti báječně naskočily na novou formu výuky a podporu cítí také ze strany rodičů.

Zatímco Lucie Tóth angažuje rodiče i sourozence jako kameramany, Jiří Javůrek z pražské ZUŠ Popelka se naopak snaží vést své děti k co největší samostatnosti a rodiče nezatěžovat. „Hodiny si domlouvám přímo se žáky, sami si vždycky napíšou tři nejdůležitější body, které mají procvičovat,“ říká mladý klarinetista. Potvrzuje, že osobní účast na hodině je nenahraditelná. „Správné nastavení nástroje v puse je těžké detekovat i zblízka. Na dálku se to nedá. Při hře na klarinet je zásadní věc nátisk, tón, dýchání, nasazení tónu jazykem. Takže u těch dětí, co v září začaly s klarinetem jako novým nástrojem, je tohle velký problém.“ Pro ty starší se mu jako motivace nejlépe osvědčila komorní hra. Dítě si vezme jednoduché trio a postupně si samo natočí všechny hlasy. „Ihned si uvědomí, jak důležitý je rytmus a intonace, musí přemýšlet a pracuje na sobě,“ pochvaluje si Javůrek.

S návratem dětí do tříd hudebních škol, který je snad už na spadnutí, se dozajista uleví učitelům i rodičům. Za ten zvláštní uplynulý půlrok malí houslisté a klavíristky možná nenacvičili tolik skladbiček, jak jejich učitelé původně plánovali, nemohli se účastnit soutěží a koncertovali leda doma v obýváku, naučili se ale spoustu jiných věcí. Jen zanedbatelné procento dětí v době corony s nástrojem „seklo“, spíše se zdá, že hudba a její „zprostředkovatelé“ – jejich učitelé – měli zásadní význam pro to, že se dokázaly s nebývalou situací vyrovnat.

Na fotografii Lucie Tóth se svou žákyní. Foto - ZUŠ Dobříš

Podcast