"Nebrat se moc vážně". Vyšel záznam přednášek Alfreda Brendela.

I po skončení své aktivní pianistické kariéry - rozlučkové koncerty měl ve Vídni v roce 2008 - je Alfred Brendel (90) velmi aktivní. Hudbou se dá žít, i když ji člověk už není schopen či nechce provozovat. A umělec publikum zjevně potřebuje. "Jediná 'smečka', která mi nenahání strach, jsou návštěvníci koncertů a divadel," říká Brendel v hodinovém proslovu nazvaném prostě "My Musical Life". Ten je jen jednou částí DVD, které ve spolupráci s Prague Music Performance and Institute vydal Supraphon.

Dar vyprávět

Zdálo by se, že hledět na starého pána, jak hodinu vsedě na pódiu čte, musí být úmorné. Ale není. Předně, Brendel má nesmírný talent vypravěče. Jako literát umí strukturovat text, aby se dobral podstaty, ale neochudil publikum o zajímavé detaily. U něj se opravdu nemusíme bát mouder a patosu, ani prázdných frází. Brendelovo strhující vyprávění je průřezem 20. stoletím, začíná v době, kdy se ve vídeňském činžáku chodilo pro vodu na pavlač a cesta z Vídně do Athén trvala 52 hodin.

Narodil se v Loučné nad Desnou, vyrůstal v bývalé Jugoslávii. Žil a studoval ve Vídni a od roku 1970 je jeho domovem Londýn. "Nemusel jsem hlasovat o Brexitu, abych si ujasnil, že jsem Evropan," říká Brendel. Ve srovnání s dnešní rychlou dobou, která trochu nahrává pianistickým rychlokvaškám, měl Brendel - ve shodě se svou trpělivou povahou - čas na postupné zrání. "Má kariéra nebyla nijak oslnivá, postupoval jsem krok za krokem," popisuje a považuje to za velké štěstí. Klíčové slovo je pro něj "vývoj", debutující pianista je jen náznakem talentu, který je nutno rozvíjet, neboť pianisté podle Brendela dosahují zralosti až později.

Nezapomene zmínit osobnosti, které ho - přes sklon ke svobodomyslnosti a individualismu - na této cestě provázely a ovlivnily. Můžeme trochu závidět: slyšel hrát Alfreda Cortota Chopina. Karajana dirigovat Carmen. Doprovázel Dietricha Fischer-Dieskaua. Hrál s mladičkým Zubinem Mehtou. A tak dál.

Jeho život je nesmírně barvitý, ale za žádnou cenu nechce psát paměti. "Jednak jsem toho na sebe prozradil dost ve svých předchozích knihách a za druhé považuji paměti za nejprolhanější druh literatury," řekl v rozhovoru. Své soukromí si hlídá, a aniž by byl příliš osobní, čiší z něj zároveň velká otevřenost. Přizná například, že jej od jisté doby trápí problém se sluchem.

Tesat do kamene!

Některé Brendelovy sentence by si měli všichni mladí adepti hudby vyvěsit do štítu. "Talent není všechno. Nutná je také tělesná kondice, sebedůvěra i sebekritičnost, ambice i vytrvalost, pokud možno bez fanatismu, dobrá paměť, dobré nervy, dar soustředění, chuť předávat něco ostatním, ale také skepse, aby se člověk nebral moc vážně," říká starý pán a v očích má jiskru. Jemný humor prostupuje celou jeho přednášku. Ví, kdy proslov oživit anekdotou, kdy zařadit hudební ukázku. Jeho vyprávění nasvětluje dějiny nahrávacích společností, vývoj koncertního repertoáru či zákulisí hudebního provozu od 50. let dál.

Tato Brendelova pražská lekce je určena širokému publiku (však byla tehdy Sukova síň plná empaticky naslouchajících). Málokdo dovede přiblížit své metier s takovým nadhledem. Další díly DVD jsou pak už pro ty, kdo se chtějí dostat hodně hluboko do nitra hudby. Přednášky "Beethovenovy pozdní sonáty" a "Jak hrát Mozarta" vychází z esejů, jichž Brendel paralelně ke své kariéře interpreta - napsal dost, aby z nich vznikly knihy. Autorský přednes má tu výhodu, že místo notového zápisu můžeme slova ihned slyšet ilustrovaná hudbou. Tu má na starost Brendelův žák a přítel Jan Bartoš, iniciátor celého projektu.

Alfreda Brendela stojí za to číst, poslouchat a promýšlet. DVD je skvělou příležitostí k tomu, objevovat další jeho nahrávky nebo číst jeho knihy. Pár z nich už vyšlo i česky.

Foto Česká filharmonie/Petra Hajská