Uspěli v cizině. Teď o českých hudebnících vzniká několik filmů.

Životy Josefa Myslivečka, Jana Dismase Zelenky a Bohuslava Martinů se dočkají filmového zpracování.

Hvězda italského operního nebe Josef Mysliveček, který zemřel v osamění na syfilis. Tajuplný kontrabasista a kapelník drážďanské dvorní kapely Jan Dismas Zelenka, o jehož životě se nedochovaly téměř žádné osobní doklady, a několikanásobný emigrant Bohuslav Martinů, který se po komunistickém puči nesměl vrátit do vlasti. Dramatické životy těchto českých hudebních velikánů si přímo říkají o filmové zpracování. Ale jak dostat na plátno jejich hudbu?

Zelenkův coming-out

„Je 1. února 1733 a ve Varšavě umírá saský kurfiřt a polský král Fridrich August II., přezdívaný Silný. Jak je v takových případech obvyklé, je vyhlášen šestiměsíční státní smutek a stanoven program smutečních obřadů. Klíčové místo v něm dostane Requiem, jehož zkomponováním je pověřen skladatel českého původu Jan Dismas Zelenka, který působí už skoro čtvrt století u drážďanského dvora.“ Tak začíná scénosled projektu Bronzový had, na němž pracuje spisovatel a scénárista Pavel Kosatík. Český barokní skladatel, rodák z Louňovic pod Blaníkem, se v chystaném snímku potkává nejen s panovníky a královnami, ale také se svým současníkem J. S. Bachem. Sledujeme jej, jak se vzdělává v pražské jezuitské koleji, při návštěvě Vídně i u drážďanského dvora, kde jej obklopují intriky, ale i přízeň královny Marie Josefy. Kromě velkých otázek dynastických a náboženských scénář pojednává i téma, které se v některých studiích o Zelenkovi zmiňuje: byl skladatel homosexuál? Podle některých teorií zašifroval Zelenka svou zpověď do svých děl.

„K filmu o Zelenkovi mě kdysi přivedla jeho hudba,“ říká Kosatík. Film může podle něj tuto hudbu (a životní příběh, jehož je tato hudba metaforou) poponést dál mezi tzv. obyčejné lidi, podobně jako Forman kdysi představil Američanům „Amadea“ Mozarta. „Je to příběh o tom, jak silný význam může mít hudba, či obecněji kultura. Saští vládcové, jimž Zelenka slouží, přisuzují hudbě prvořadý politický význam: jejím prostřednictvím má být dosaženo nové politické jednoty ve střední Evropě. Za druhé, v rovině Zelenkova osobního a intimního příběhu, je to film o silném a nadčasovém tématu utajování skutečné lidské identity. Je to film o tom, jak těžké je žít pod diktátem společenské sankce a jak nesmírně složité je odhodlat se k osvobozujícímu coming-outu,“ shrnuje scenárista snímků České století nebo Hovory s TGM.

Il Boemo in Italia

Zatímco snímek Bronzový had je zatím ve stadiu vývoje scénáře, film Il Boemo o Josefu Myslivečkovi má jít na jaře do kin. S Janem Dismasem Zelenkou má Mysliveček společný český původ. Jestliže ale Zelenka tíhl k hudbě duchovní, Myslivečka proslavily jeho opery. Oba také zažili svou renesanci až v posledních dekádách. A stejně jako v případě Zelenky, ani o Myslivečkovi není dostatek spolehlivých pramenů.

Režisér Petr Václav se této osobnosti věnoval už ve svém pozoruhodném dokumentu Zpověď zapomenutého. Snímek Il Boemo je ale jiného druhu a přípravy na něj trvaly deset let. „Musel jsem jednat s historiky medicíny, historiky obecně, s muzikology. Scenárista, a v tom je krása toho povolání, musí obsáhnout všechno, aby mohl popsat život člověka. Jak komponoval, pro koho komponoval, jaké bylo jeho cítění, co jedl nebo jak se léčil,“ popsal režisér v rozhovoru pro Český rozhlas.

Il Boemo, Barbara Ronchi, foto_Richard Hodonický.jpg

Pro roli Josefa Myslivečka původně tvůrci vybrali ruského herce Jegora Koreškova. „Bohužel jsme byli z produkčních důvodů nuceni posunout část natáčení a nové termíny neodpovídaly jeho časovým možnostem,“ vysvětluje Jan Macola, proč filmaři museli hlavní postavu nakonec přeobsadit. Volba padla na Vojtěcha Dyka. Herec pro rádio Classic Praha popsal vlastní peripetie: „Těžké to bylo hlavně proto, že jsem točil v jazyku, který mi není vlastní, nemohl jsem tak moc improvizovat. Za druhé všechna hudba se točila živě, což je taky rarita, protože většinou se to dělává na playback, Musel jsem se učit i na klavír. Takže obtížné to bylo v mnoha směrech. Mysliveček tam v podstatě nesleze z plátna…“

Na filmu se podílejí hudebníci pražského souboru Collegium 1704, jehož umělecký vedoucí Václav Luks byl také odborným konzultantem režiséra.

Martinů očima Charlotty

Zatímco filmy o Zelenkovi a Myslivečkovi si říkají o velkou kostýmní výpravu a mohou být vizuálně sugestivní podívanou typu Formanova Amadea, třetí snímek, který se točí, je zcela jiného druhu. Doba života Bohuslava Martinů je současnému divákovi o mnoho bližší. Zažijeme Paříž 20. let, kdy zde vanul jazzový vítr, útěk před nacisty do USA i následný skladatelův úspěch v Americe. To vše očima skladatelovy manželky Charlotty, která po jeho boku žila tři (ne vždy lehké) dekády. Podkladem je totiž její kniha Můj život s Bohuslavem Martinů. Ta byla z francouzského originálu přeložena sice už v 70. letech, ale až v roce 2004 se českého převodu dočkala necenzurovaná verze.

Snímek, který vzniká v koprodukci České televize a ORF, režíruje Jakub Sommer. V hlavních rolích se představí Petr Stach a Tereza Hofová. Dalším koproducentem a odborným garantem je Nadace Bohuslava Martinů. Její ředitel Aleš Březina popisuje okolnosti vzniku tohoto snímku. „Jde o žánr hraného dokumentu. a bude to velmi autorský film. Původně se měl natáčet v zahraničí, na místech, kde Martinů působil. To tedy padlo, čímž se posílila rovina studiové stylizace. Pro hraný dokument je to ale lepší,“ říká optimisticky Březina – mimochodem sám také autor staršího dokumentu Martinů v Americe.

Podle něj je spíše než historická věrnost důležitější, aby divák odcházel emocionálně zasažen hudbou. „Zprostředkovat zázrak tvorby,“ popisuje tuto ambici Březina. „Pro mě není až tak podstatné, aby si divák pamatoval detaily míst, ale aby si po shlédnutí řekl, že Martinů byl vynikající skladatel, a aby mu něco z jeho hudby zůstalo v uších. Když se to – i za cenu drobné historické licence – podaří, je to úspěch.“

Od filmu Můj život s Bohuslavem Martinů si jeho tvůrci slibují mezinárodní přesah. Dost co objevovat má podle Březiny ale i český posluchač. „Chceme oslovit lidi, kteří se třeba bojí hudby 20. století, takže na ni na koncert nepřijdou.“

Podle něj by si podobné snímky zasloužilo spousta světových „klasiků“ hudby 20. století, ale také tvůrci žijící.

Foto - Richard Hodonický

Podcast