Babička: V Babiččině údolí se v 70. letech 20. století natáčela slavná adaptace knihy Boženy Němcové
Její hlavní hrdiny tu připomíná pískovcové sousoší.
Celý rok můžete putovat Českou republikou po stopách hudby s rádiem Classic Praha.
Babiččino údolí patří mezi nejznámější výletní místa Východních Čech. Právě sem umístila Božena Němcová děj svého díla Babička. Tady chodily skutečné předobrazy babičky, vévodkyně Zaháňské, Barunky i jejích sourozenců. Všechny tu připomíná Babiččin pomník Otto Gutfreunda. Tady se také natáčel dvoudílný český televizní film Antonína Moskalyka Babička z roku 1971 s Libuší Šafránkovou a Jarmilou Kurandovou v hlavních rolích.
Autorem scénáře k Moskalykově televiznímu filmu Babička podle knihy Boženy Němcové byl František Pavlíček. Jeho autorství však zůstalo z politických důvodů neuvedeno. Premiéra prvního dílu proběhla 8. 10. 1971, druhého dílu 10. 3. 1972. Jednalo se o již třetí zpracování tohoto tématu; v českém filmu se do té doby Babička objevila už v roce 1921 a v roce 1940. Pro tehdy teprve osmnáctiletou herečku Libuši Šafránkovou se tento snímek stal jejím úspěšným filmovým debutem a kromě výborného scénáře a vynikajících hereckých výkonů snímku výrazně pomohla filmová hudba Luboše Fišera. Pro představitelku Babičky Jarmilu Kurandovou to ovšem nebylo první setkání s touto rolí; zahrála si ji v roce 1941 na prknech Mahenova divadla a Babičku ztvárnila ještě v rozhlasové úpravě divadelní inscenace Mahenova divadla.
Nejen Babička, Barunka a její sourozenci, ale i kněžna Zaháňská ovšem měli skutečné předobrazy. Knižní a filmová komtesa Hortenzie se ve skutečnosti jmenovala Emilie von Gerschau a byla jednou ze tří sester-schovanek kněžny Kateřiny Zaháňské. Zejména v 19. století, kdy se do matrik zapisovalo pečlivěji (a také se více zápisů zfalšovalo), se takto vychovávaly nemanželské děti ze šlechtických rodů. Němcová v knize vkusně propojila její postavu s tragickým příběhem její mladší sestry Emilie, protože to byla právě ona, která byla zamilovaná do onoho malíře, za něhož se i provdala, ale po dvou šťastných letech ve Florencii zemřela. Zůstal po ní roční synek a zarmoucený manžel. Skutečná Klára/Hortenzie se ve skutečnosti dožila požehnaného věku 90-ti let.
Předobrazem bláznivé Viktorky byla chudá dívka Viktorie Terezie Židová, která vypomáhala se svou starší sestrou na okolních statcích. Skutečně se v mládí zamilovala do švarného vojáka, který její city neopětoval. A též byla skutečně těhotná, nicméně s největší pravděpodobností nikoliv s vojákem, ale čeledínem či sedlákem, u kterého sloužila. Novorozence pohodila v rokli (nikoliv utopila, jak je to napsáno v knize), byla zatčena, ale po pár týdnech pro pomatení rozumu propuštěna. Ve filmu zemře mladá Viktorka následkem úderu blesku, skutečná Viktorie přežila spisovatelku Němcovou o 6 let a ve věku sedmdesáti šesti let ji mrtvou našli místní v lesní jeskyňce u Červené Hory.
Film se kromě Babiččina údolí točil i na zámku Ratibořice, v Novém Městě nad Metují, Jaroměři nebo obci Havlovice.
Krajinu táhnoucí se od České Skalice podél řeky Úpy ze severu nazval Babiččiným údolím poprvé roku 1878 smiřický lékař a spisovatel Otakar Jedlička. V červenci roku 1952 vyhlásilo ministerstvo školství, věd a umění Ratibořice s údolím za státní krajinnou a národní rezervaci. Později byla příroda Babiččina údolí zahrnuta do chráněného území a dnes je jeho jižní část od České Skalice až ke Slatinskému mlýnu národní přírodní památkou.
První písemná zmínka o panském sídle a vsi Ratibořice s majitelem rytířem Vaňkem ze Žampachu je z roku 1388. Od roku 1464 patřily Ratibořice k panství Rýzmburk, dále roku 1582 kupuje Ratibořice a Rýzmburk rod Smiřických ze Smiřic, kteří tak rozšířili své náchodské panství. Po bitvě na Bílé hoře bylo panství připsáno jako konfiskát generálovi Adamovi Erdmanu Trčkoj. Od roku 1634 se stal vlastníkem císařský generál Oktavián Piccolomini. V letech 1702–1707 byl v Ratibořicích vystavěn jednopatrový barokní zámeček v italském stylu s kaplí, novou zahradou s ochranou vysokou zdí a zahradním domkem. V roce 1792 koupil panství Petr Biron, vévoda Kuronský a Zaháňský a po jeho smrti ho v roce 1800 zdědila dcera Kateřina Vilemína, vévodkyně Zaháňská a princezna Kuronská. Nechala přestavět většinu staveb v ratibořickém údolí, zřídit jezírko, na louce před zámkem anglický park, který volně přechází do lučního porostu, lovecký pavilon a palmový skleník a kousek od mlýna postavit kuchyňskou zahradu. V roce 1842 koupil náchodské panství Karel Octavio z Lippe Bisterfeldu a v témže roce je zase prodal Jiřímu Vilému ze Schaumburg-Lippe. V té době byl zámek upraven, jak ho známe dnes. V roce 1945 byl zámek zestátněn.
V současnosti jsou v zámku k vidění salóny z období klasicismu, empíru a biedermeieru. Jedná se o obytné prostory kněžny Zaháňské, v nichž jsou shromážděny i malířské práce z období 16. – 19. století a bohaté sbírky evropského porcelánu a skla.
Babiččiným údolím vede mnoho turistických tras, ale nejzajímavější památky spojuje naučná stezka, která již od roku 1981 vede Ratibořicemi až na Rýzmburk, měří 7,5 km a má 25 informačních tabulí s literárními a přírodovědeckými zastaveními.
Na začátku Babiččina údolí stojí známé pískovcové sousoší babičky a dětí. Autorem díla je akademický sochař Otto Gutfreund a autorem architektonického řešení je akademický architekt Pavel Janák. Pomník se sochami v nadživotní velikosti měl být původně umístěn uprostřed louky a postavy měly budit dojem, že se navracejí ze zámku na Staré bělidlo; pozdvižené hlavy dětí pak měly jakoby vyhlížet první hvězdy. Tehdejší majitel louky však nesouhlasil, protože by mu lidé pošlapali trávu na louce, proto byla socha umístěna hned u cesty.
V Babiččině údolí pak stojí i Staré Bělidlo; dřevěná roubená chalupa krytá šindelem, která byla po roce 1945 vybavena dobovým lidovým nábytkem a zařízením ze sbírek Muzea Boženy Němcové v České Skalici, v níž sice rodiče Boženy Němcové Panklovi nikdy nebydleli, ale spisovatelka tu prožila léto se svými dětmi. Nechybí zde ani Viktorčin splav; už z kamene a betonu. Opodál stojí mlýn - jednopatrová kamenná budova s mlýnicí, pekárnou a obnoveným mlýnským kolem. Nedaleko samotného ratibořického zámku pak stojí při lesní cestě spojující Českou Skalici s Ratibořicemi Lovecký zámeček - empírová stavba z roku 1800, u něhož stojí za povšimnutí především dominantní střed budovy se dvěma dórskými sloupy a okna se zelenými dřevěnými žaluziemi.
Proti proudu řeky, necelé 3 km severně od ratibořického zámku a zhruba 400 metrů od kryté dřevěné lávky, před stoupáním ke zřícenině hradu Rýzmburka, se pak na levém břehu Úpy nachází lokalita, nazývaná prameny Haničky. Jedná se o strmou zvodnělou stráň, kde v pásu dlouhém asi 150 metrů vyvěrá množství průsaků a pramínků. Prosakující voda vyplavuje z místních hornin – fylitů, pískovců, břidlic a slínovců – vápenaté pojivo, které tu následně vytváří pěnovcový masív, jehož vrstva místy dosahuje mocnosti až několika metrů. V minulosti místní sedláci tyto pěnovce (travertiny) těžili a používali takto získaný materiál jako vápnité hnojivo na svých polích.
Plánujete letní výlety po České republice a přemýšlíte, kam vyrazit a podle jakého klíče vybrat cíl svého prázdninového putování ?
Co takhle vydat se po památkách a zajímavých lokalitách, které jsou spojeny s hudbou?
Prozkoumejte další výlety za klasikou.
Poslechnout si je můžete i v mobilní aplikaci; ke stažení zde.
Foto: Profimedia
