O svatební krajce: Tajemný hrad Houska skrývá cestu do pekla

Celý rok můžete putovat Českou republikou po stopách hudby s rádiem Classic Praha.

Hrad Houska sice nepatří mezi největší či nejkrásnější české hrady, nepyšní se obrovským parkem, přesto se stal oblíbeným cílem mnoha výletníků a dobrodruhů. Pověstmi opředený hrad zaujme návštěvníky především zkazkou o průrvě do pekla a o odsouzenci, který do ní byl spuštěn. Hrad okouzlil na počátku 19. století i českého básníka Karla Hynka Máchu a v roce 2003 se tu natáčela pohádka O svatební krajce.

Romantická pohádka O svatební krajce z roku 2003 vypráví o neposlušné princezně, které se přestane lepit smůla na paty, teprve když pochopí, že strůjcem svého osudu je pouze ona sama... Laskavá královna vychovává sama své vnučky Svatavu a Ladu, jejichž rodiče zemřeli. Trápí ji, že Svatava je zlomyslné a hašteřivé povahy. Po jedné z mnoha hádek, kdy královna vnučku opět napomíná, Svatava nečekaně zmizí. V sousedním království zatím vládne urostlý král, který hledá nevěstu. Doposud marně, protože chce jen takovou, která dovede vytvořit paličkováním stejnou krajku, jakou měla na šatech jeho matka. Králův rádce rozešle princeznám z okolních království obrázek krajky spolu s pozvánkou na královský ples. Do království mezitím doputuje uprchlá Svatava, ale protože ji pronásleduje její špatný Osud všude, kam přijde, přináší jen smůlu. Rozbije všechna vajíčka určená na přestavbu královského paláce, a když chce pomoci královské švadleně, nechtěně zapálí drahocenný vyšívaný závěs. O podivné výtržnici se doslechne i král. Mezitím děvče potká svůj špatný Osud tváří v tvář. Ten jí prozradí, že všechno může sama změnit… V pohádce režiséra Jiřího Chlumského si zahráli například Klára Issová, Milan Bahúl, Božidara Turzonovová, Jiří Štěpnička či Radek Holub. Filmovalo se na zámku Stránov a hradu Houska a též v obci Dobřeň na Kokořínsku.

Houska je hrad přestavěný na zámek a leží ve východní části chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Uvádí se, že gotický hrad založil na počátku své vlády král Přemysl Otakar II. a měl se stát správním centrem okolní krajiny. Jeho funkci však brzy přejal o něco později založený Bezděz a Housku získali Berkové z Dubé, kteří ji vlastnili do roku 1432. Ovšem Kronika česká, sestavená Václavem Hájkem z Libočan, říká, že zakladatelem hradu se stal už v 9. století vévoda Slavibor, otec sv. Ludmily. Původně měla stavba stát na samém vrcholku pahorku, ale protože špička kopce měla podivné podloží, bylo rozhodnuto, že se stavba posune o kousek níž. Zvláštní ovšem nebylo jen podloží, ale celé místo. Bylo opuštěné, hustě zalesněné, tmavé, nevlídné, bez silnic či kupeckých stezek, bez vody….Přesto tu bylo roku 878 vystaveno hradiště, které Slavibor věnoval svému synovi Houskovi. Ten se z něj ovšem dlouho neradoval. Jednoho dne skála nad pevností pukla a z pukliny začali vystupovat zlé běsy, přízraky, démoni a duchové. Celý kraj smrděl sírou, lidé měli strach vycházet ven, a tak se stalo, že jednoho dne hradiště zcela osiřelo. Teprve po dlouhých letech nechal v roce 1270 král Přemysl Otakar II. přebudovat původní hradiště na hrad.

O následnou přestavbu hradu na renesanční zámek se pak zasloužili příslušníci rodu Hrzánů z Harasova, kteří na něm sídlili do začátku sedmnáctého století. Další majitelé se rychle měnili. K významnějším vlastníkům patřil Albrecht z Valdštejna, který však zámek využíval jen jako lovecké sídlo. Houska si, i přes zámeckou přestavbu, uchovávala svůj pevnostní charakter až do třicetileté války, během které byla na krátkou dobu obsazena švédským vojskem. Po válce bylo rozhodnuto o zboření hradu, ale nakonec bylo strženo jen opevnění a hospodářské předhradí. Od začátku osmnáctého do konce devatenáctého století zámek vlastnili Kounicové. Posledním vlastníkem byl československý průmyslník Josef Šimonek, který nechal Housku v letech 1929–30 rekonstruovat a obnovit gotické malby a architektonické články. Počátkem devadesátých let dvacátého století byl hrad v restituci vydán Šimonkovým dědicům, kteří jej nechali opravit a zpřístupnit veřejnosti.

I přes zánik opevnění patří Houska k nejlépe dochovaným hradům Přemysla Otakara II. Přestože se změnilo vnitřní členění paláců, původní stavby se dochovaly až do výše druhého patra včetně mnoha architektonických detailů. Podobně jako na Bezdězu se ani na Housce nenachází velký sál. V každém paláci jej nahrazuje tzv. přemyslovský byt tvořený ústřední klenutou místností, po jejíchž stranách se nacházela klenutá vytápěná komnata a roubená komora. V severním křídle pak byla jedna z postranních místností nahrazena kaplí. Její stěny zdobí nástěnné gotické malby z doby okolo roku 1330 a počátku patnáctého století, které jsou umístěny ve třech pásech nad sebou a zobrazují náboženské motivy.

V šestnáctém století byly do všech prostor prvního patra vloženy nové klenby, které rozdělily místnosti do dvou podlaží. Z této doby pochází i pozoruhodný Zelený pokoj s originální renesanční výmalbou, jejíž součástí je i obrázek hradu v 16. století. Zhruba kolem roku 1590 vznikla také na stráni pod hradem menší okrasná zahrada.

Zvláštností je že celý hradem prostupuje skála, jejíž části jsou k vidění jak venku na nádvoří, tak i uvnitř hradu.

Hrad Houska navštívil na počátku 19. století i český básník a prozaik Karel Hynek Mácha, který hradní skálu popsal slovy „stěny skaliska spadají ze tří stran téměř kolmo dolů, znamenitá ochrana. Jediná přístupová cesta z jižní strany vedla předhradím na most přes příkop vylámaný ve skále…“ Do krajiny kolem Housky pak situoval děj svého jediného dokončeného románu Cikáni.

Pravda, nebo legenda ?

Podle legendy je ve skále, na níž je hrad postaven, průrva, která je branou do pekla a střeží ji strašlivý černý mnich bez obličeje. Pověst říká, že se jednalo o de facto bezednou studnu, kterou ďábelská cháska procházela sem a tam. Protože se jí lidé chtěli zbavit, začali ji zasypávat kamením. Jenže otvor spolykal kamenů tolik, že by to stačilo na stavbu celého hradu, a průlom tam pořád byl. Byl tedy zakryt kamennými deskami a na nich byla „pro jistotu“ ještě postavena trojcípá kaple. Nese jméno „Luňákova kaplička“, a nachází se asi 400 metrů od Housky.

To, že místo čerty opravdu zavánělo, dokazuje i fakt, že kousek pod hradem, u staré myslivny, je místo, kterému místní říkají „U ďáblova kamene“. Tady je na skále dodnes vidět otisk čertovského řetězu a kopyta z doby, kdy zde odpočíval čert nesoucí do pekla příliš tlustého sedláka.

Jako Ďábelská je označována jedna z houslových sonát italského barokního skladatele, houslisty, muzikologa a pedagoga Giuseppe Tartiniho (1692–1770). Ten v roce 1726 založil proslulou padovskou houslovou školu, vyvinul do té doby nevídanou a do dnešní doby nepřekonanou techniku vedení smyčce a zajímal se i o teorii harmonie a akustiky.

Zkomponoval mnohé houslové koncerty, symfonie a sonáty, etudy a variace. Při skladbách dával velký důraz na pomalou větu, v níž často užíval variací na lidovou hudbu, např. zpěv benátských gondoliérů. Jeho nejslavnějším dílem je Sonáta g-moll „s ďáblovým trylkem“ (Il trillo del diavolo), která vznikla snad po roce 1745. Ta zavdala vzhledem ke své obtížnosti mnohé domněnky o Tartiniho spolčení s ďáblem; mimo jiné se k ní například váže tvrzení, že Tartini trpěl anomálií, že měl na levé ruce šest prstů, protože jinak by takové „ďábelské dílo“ nezahrál.

Giuseppe Tartini: Ďáblův trylek

Plánujete letní výlety po České republice a přemýšlíte, kam vyrazit a podle jakého klíče vybrat cíl svého prázdninového putování ?
Co takhle vydat se po památkách a zajímavých lokalitách, které jsou spojeny s hudbou?
Prozkoumejte další výlety za klasikou.

Poslechnout si je můžete i v mobilní aplikaci; ke stažení zde.

Foto: Profimedia