Oskar Nedbal: Život rodáka z husitské bašty se uzavřel v chorvatském Záhřebu

Celý rok můžete putovat Českou republikou po stopách hudby s rádiem Classic Praha.

Tábor je dnes druhým největším jihočeským městem a významným dopravním, hospodářským a kulturním centrem regionu. Romantická táborská krajina rozprostírající se v povodí řeky Lužnice patří díky velkému množství historických památek a svým přírodním krásám k nejnavštěvovanějším místům v České republice. S Táborem jsou úzce spjati například válečník Jan Žižka z Trocnova, elektrotechnik a vynálezce František Křižík či hudební skladatel Oskar Nedbal.

Hudební skladatel, dirigent a violista Oskar Nedbal (1874-1930) se narodil v rodině advokáta JUDr. Karla Nedbala jako předposlední ze sedmi dětí. Otec byl zakladatelem místního hudebního spolku a propagátorem hudby, a tak není divu, že i jeho potomci měli k hudbě vztah a nadání. Oskarovi se už v útlém věku dostalo základů hry na housle, a když začal studovat na táborském gymnáziu a otec poznal, že kromě výrazného talentu jeví o hudbu i vážný zájem, přihlásil jej roku 1885 na pražskou konzervatoř, kam byl, jako jedenáctiletý, přijat do třídy profesora Bláhy, u nějž se dva roky učil hrát na trubku. V roce 1887 přestoupil k profesorovi a zároveň řediteli konzervatoře Antonínu Bennewitzovi, u kterého studoval hru na violu. Od roku 1891 se pak stal též žákem Antonína Dvořáka v oboru kompozice.

Na konzervatoři se Nedbal spřátelil se spolužákem Josefem Sukem a v roce 1891 v posledním ročníku společně s dalšími kolegy založili smyčcové kvarteto, později velmi známé České kvarteto, v němž Oskar Nedbal působil 14 let nejen jako výborný violista a manažer, ale i vůdčí osobnost tohoto hudebního tělesa. Kromě hraní na violu Oskar Nedbal též dirigoval; už ve svých pouhých 22 letech v roce 1896 řídil poprvé s velkým úspěchem Českou filharmonii, s níž pak spolupracoval až do roku 1906. Otevřela se mu tak cesta do hudebního světa, v němž brzy vyzrál na jednoho z nejvýznamnějších dirigentů. Řídil koncerty v Berlíně, Paříži (kde poprvé ve Francii uvedl Dvořákovu Novosvětskou symfonii), Petrohradu, Varšavě, Oděse, Vídni, Londýně. V Praze byl Oskar Nedbal iniciátorem prvního festivalu české hudby, na němž bylo provedeno oratorium Antonína Dvořáka Svatá Ludmila. Od podzimu 1907 pak stál na dlouhých 12 let v čele vídeňského symfonického Tonkünstler.

Po vzniku Československa v roce 1918 se Oskar Nedbal rozhodl vrátit domů. Dokončil ve Vídni probíhající koncertní sezónu a k 10. dubnu 1919 dal v Tonkünstler orchestru výpověď. Spolu s manželkou Marií požádali o domovské právo, získali československé občanství a přestěhovali se do pronajatého zámečku v Chlumu u Třeboně. V českých zemích se mu však nedostalo pochopení ani patřičného uznání, a tak zklamaný Nedbal odešel na Slovensko a přijal místo ředitele opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. Svou kariéru tu zahájil 26. srpna 1923 dirigováním Smetanovy Prodané nevěsty a po počátečních úspěších se mu v krátkém čase dostalo několika významných uznání, např. Komenského univerzita jej jmenovala lektorem instrumentace, totéž přednášel na Hudební a dramatické akademii, a společnost Radiojournal mu svěřila vedení hudebního vysílání bratislavské pobočky.

Výrazně pozvedl uměleckou úroveň bratislavské opery i činohry, a tak na základě těchto úspěchů přijal i nabídku na vedení celého divadla. V tomto ohledu však neměl pražádné zkušenosti, a tak postupně rostly problémy s nedostatkem financí, a protože se mu nedostalo původně slíbené podpory, stal se naopak brzy terčem anonymních pomluv a nenávistných útoků. Byl vysílený a duševně vyčerpaný. Situace vyvrcholila tím, že Slovenské národní divadlo převzalo do správy správní družstvo a Nedbal měl zaplatit dluhy i penále za nesplacené půjčky. A protože se ve své naivitě při nástupu do funkce zaručil za finanční závazky divadla, přišel o všechny své úspory. Předložil tedy svůj abdikační list a spolu s ním i žádost o přispění peněz na finanční uspokojení mnoha věřitelů.

V půli prosince 1930 odjel Nedbal do chorvatského Záhřebu na vystoupení s tamní filharmonií a též k řízení premiéry své Pohádky o Honzovi v Chorvatském národním divadle. Cestou se mu zdravotně přitížilo, ať z dlouhotrvající nenávistné atmosféry plné pomluv a zášti vůči němu, tak z čerstvě obdržené zprávy o zamítnutí jeho žádosti o finanční pomoc na úhrady dluhů. Byl na konci všech fyzických a psychických sil a myslel jen na své jméno a čest. Den po veřejném koncertním vystoupení – na Štědrý den roku 1930 v 11 hodin dopoledne Oskar Nedbal spáchal v 56 letech sebevraždu skokem z okna zkušebny v budově divadla.

Na výlučné přání manželky Marie Nedbalové, která rozhodně odmítla nabídku československé vlády na bezplatný převoz ostatků svého manžela do rodné vlasti, byl umělec dne 27. prosince 1930 pohřben na záhřebském hřbitově Mirogoj. K exhumaci a převezení tělesných pozůstatků na pražský Slavín došlo až po 76 letech, a to na popud houslového virtuóza Josefa Suka, s jehož dědečkem Oskar Nedbal hrával v Českém kvartetu.

Oskara Nedbala v Táboře připomíná pamětní deska na jeho rodném domě na fasádě domu v Palackého ulici čp. 355 v Táboře. Jeho jméno dnes nese i táborské divadlo, unikátní tím, že má dvě hlediště obrácená z různých stran k jednomu jevišti, a místní základní umělecká škola.

Pokud se kompoziční činnosti týče, proslul Oskar Nedbal především jako skladatel baletů a operet. Svou tvorbu v tomto směru zahájil roku 1902 pantomimou Pohádka o Honzovi, která slavila úspěch v Praze i ve Vídni. K dalším oblíbeným baletům patřím Princezna Hyacinta, Andersen, Z pohádky do pohádky; z operet jsou to Cudná Barbora, Vinobraní, a především Polská krev, která měla premiéru roku 1913 ve Vídni a o rok později i v Praze.

Oskar Nedbal: Z pohádky do pohádky. Tanec Petrovských

Město husitských tradicí i hudby

Město Tábor v Jihočeském kraji leží na řece Lužnici, zhruba 50 km severně od Českých Budějovic. Historické jádro města, s dokonale zachovalou sítí křivolakých uliček v gotickém duchu, je památkovou rezervací. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z prostoru mezi dnešním divadlem a Tržním náměstím a také z prostor bývalého hradu Kotnov. Trvalejší osídlení je zde doloženo z konce starší doby železné, tzv. halštatského období v 6. – 5. stol. př. n. l. Z archeologických výzkumů vyplývá, že další trvalé osídlení spadá až do doby vrcholného středověku. Kolem roku 1270 za vlády krále Přemysla Otakara II. vzniklo pak na náhorní plošině obtékané řekou Lužnicí město „Hradiště“. Byl tu vybudován hrad a společně s ním vzniklo rozsáhlé předhradí, kde se rozvíjela železářská a keramická výroba. Snahy o vytvoření nového centra panovnické moci skončily však královou smrtí v roce 1278 a plocha pak nebyla až do 15. století souvisle osídlena. Hrad měli, podle zmínky z roku 1370, v majetku páni z Ústí.

Následně zde v roce 1420 husité z nedalekého města Ústí vybudovali město s biblickým názvem Tábor. Právě odtud pak pod vedením hejtmanů Jana Žižky a Prokopa Holého vedli své vítězné výpravy. Po porážce husitů v bitvě u Lipan došlo ke smíru táborských s římským císařem a českým králem Zikmundem a v roce 1437 dostala obec od Zikmunda privilegium, jež jí udělovalo statut královského města. V roce 1452 kapituloval Tábor před vojskem zemského správce Jiřího z Poděbrad a hrdá pevnost uznala českého krále za svého pána.

Na sklonku 15. století pak došlo v významnému rozvoji města; v roce 1521 byla dokončena stavba radnice, následovala přestavba kostela Proměnění Páně na hoře Tábor, byla vybudována první vodní nádrž ve střední Evropě zvaná Jordán. Přestavby v historickém jádru pokračovaly i v 16. století, a to zvláště po dvou ničivých požárech. Tábor se tehdy změnil v kamenné město a fasády nově postavených měšťanských domů pokryly četné variace sgrafitové výzdoby.

V r. 1547 odmítlo město vojenskou pomoc českému králi Ferdinandovi I. v tažení proti německým luteránům. Habsburský panovník měšťany potrestal konfiskací rozsáhlého pozemkového majetku města. V roce 1618 se Tábor přidal k povstání vedenému nekatolickou šlechtou, v roce 1648 vyplenila Tábor švédská armáda. Po porážce vzpoury českých protestanských stavů na Bílé hoře v roce 1621 museli pak táborští měšťané přistoupit ke katolictví. Do Tábora byli k šíření nové víry pozváni mniši z řádu bosých augustiánů. Roku 1666 byl dokončen pod vedením architekta Antonia de Alfieriho Klášterní kostel Narození Panny Marie.

Na počátku 18. století vyrostla v sousedních Klokotech významná památka tehdy vrcholícího baroka - poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. V 19. století došlo k rozvoji a probuzení národního života, roku 1862 tu bylo zřízeno reálné gymnázium s výlučně českým vyučovacím jazykem, roku 1877 byl na dnešním Žižkově náměstí odhalen pomník Jana Žižky z Trocnova od Josefa Václava Myslbeka, roku 1878 zřízeno městské muzeum, roku 1887 bylo vystavěno nové divadlo, dnešní Divadlo Oskara Nedbala.

Za pozornost dnes v Táboře rozhodně stojí Táborská radnice, dokončená kolem roku 1521, která patří k nejvýznamnějším a také nejhezčím památkám pozdní gotiky v jihočeských městech. V interiérech je umístěna galerie výtvarného umění a výstavní sály Husitského muzea, jehož hlavní expozice se samozřejmě věnuje husitům. Za vidění rozhodně též stojí táborské středověké podzemí, či místní botanická zahrada, jejíž originální koncepci zavedl roku 1903 profesor přírodních nauk a správce botanické zahrady PhDr. František Bubák jako vůbec první na světě. Součástí zahrady je i arboretum, skalky, jezírka, rašeliniště a skleníky.

Plánujete letní výlety po České republice a přemýšlíte, kam vyrazit a podle jakého klíče vybrat cíl svého prázdninového putování ?
Co takhle vydat se po památkách a zajímavých lokalitách, které jsou spojeny s hudbou?
Prozkoumejte další výlety za klasikou.

Poslechnout si je můžete i v mobilní aplikaci; ke stažení zde.

Foto: Profimedia