"Janáček je jako ten nejlepší vývar"

Nová inscenace Káti Kabanové Leoše Janáčka bude mít 7. srpna premiéru na letošních Salcburských slavnostech. Titulní role se ujme Corinne Winters, David Butt Philip zpívá jejího milence Borise. V roli Kátina manžela Tichona, který hledá útočiště v alkoholu, se představí Jaroslav Březina a v roli tchyně Kabanichy Evelyn Herlitzius.

Radikální a strohou podobu hodlá opeře vtisknout režisér Barrie Kosky, do loňského roku umělecký šéf Komische Oper v Berlíně. V rozhovoru, který festival poskytl, hovoří Kosky s obdivem o Janáčkově hudbě i o dirigování Jakuba Hrůši.

• Váš debut na Salcburském festivalu v roce 2019 s Offenbachovým Orfeem v podsvětí byl opojný a zábavný a stal se triumfem. Nyní vás intendant Markus Hinterhäuser pozval, abyste se vrátil do Salcburku...

A já jsem hned řekl: "Ano, ale udělejme opak Orfea!" - Společně jsme přemýšleli o tom, co by mohlo být opakem. Markus nakonec navrhl: "Janáček!" a já jsem odpověděl: "Káťa!" Opera je už dlouho na mém seznamu děl, která bych chtěl inscenovat - a to vysoko v kategorii "klenoty". Důležité je pro mě také neustále měnit žánry: Dávám si teď malou operetní pauzu.

Jednou z operet, kterou Barrie Kosky v poslední době režíroval, byla Offenbachova Hraběnka Gerolsteinová. Snímek z Komische Oper je z předpremiéry.

• Máte k Janáčkovi nějaký zvláštní vztah?

Káťa byla vlastně první Janáčkova opera, kterou jsem viděl ve své vlasti. (Ano, je to tak, Janáček se hraje i v Austrálii!) Operu jsem zažil jako patnáctiletý v Melbourne a dobře si pamatuji, jak moc mě ta hudba okamžitě nadchla.

• Co je na této hudbě tak výjimečného?

Janáček je v operním repertoáru jedinečný nejen způsobem komponování, ale prožil i velmi zajímavou kapitolu v dějinách hudebního divadla. Narodil se v roce 1854 - rok po premiéře La traviaty a v době, kdy Wagner dokončoval text opery Rheingold. Zemřel znovu v roce 1928, několik let po premiéře Wozzecka a rok po prvním uvedení Oidipa Rexe. Seděl tedy mezi těmito bohy - mezi Verdim a Wagnerem, ve 20. století pak mezi Bergem a Stravinským - a našel v této společnosti svůj vlastní jazyk. Je to jeden z těch skladatelů, u nichž stačí slyšet jediný takt a hned víte: to je Janáček. Zároveň měl neuvěřitelné porozumění a cit pro hudební divadlo. Jenůfa, Makropulos, Dům mrtvých - jeho témata a způsob, jakým je přetváří v hudební divadlo, jsou nesmírně podmanivé. Přesto jeho opery netrvají déle než hodinu a půl. Jsou jako destilát, jako kuřecí polévka - vezmete kosti a zeleninu a vaříte je tak dlouho, dokud nezískáte koncentrovanou, nádherně zlatavou polévku: tak Janáček přistupuje k hudbě a dramatu. Často tak ve dvou taktech nebo jedné frázi vyjádří to, na co jiní skladatelé potřebují dvě stránky. To je opravdu pozoruhodné.

• A znovu a znovu staví do centra svých oper ženské postavy.

Na jedné straně Janáček vytvořil postavy jako Liška Bystrouška, Její pastorkyňa, Emilia Marty nebo Káťa, které jsou v hudebním divadle 20. století jedinečné a patří k nejúchvatnějším ženským rolím všech dob. Na druhou stranu měl v soukromém životě skutečný problém se ženami a jeho jednání s nimi bylo dost hraniční a nekošer...

Znovu a znovu staví do centra svých oper ženské postavy. Janáček vytvořil postavy jako Liška Bystrouška, Její pastorkyňa, Emilia Marty nebo Káťa, které jsou v hudebním divadle 20. století jedinečné a patří k nejúchvatnějším ženským rolím všech dob.

• Za inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu jste získal divadelní cenu Faust. Čím je Janáček pro režiséra tak zajímavý?

Výzvou je, že vše je téměř nahé - ve smyslu odhalené. U Janáčka není možnost skrýt se v hudbě ani v dramatu. Je to, jako byste se dívali přímo do lidí: Vidíte jen kosti, svaly a krev. Zpěv tvoří kůži, ale postava na jevišti je zcela nahá. Janáček má neuvěřitelnou schopnost ukázat postavy v jejich lidské složitosti a charakterizovat je v několika větách tak, že okamžitě pochopíte, s kým máte tu čest. A stejně jako Mozart nesoudí. Nikdo není jednoduše dobrý nebo zlý, všechno je šedá zóna. Všechny postavy jsou nějakým způsobem poškozené. Myslím, že tito lidé jsou nám tak blízcí, protože v nich vidíme sami sebe. Právě proto, že jsou zrcadlem naší lidskosti, jsou tyto hry tak senzační. A to je také důvod, proč jsme po Janáčkově opeře zcela vyčerpaní.

• Markus Hinterhäuser také angažoval jako dirigenta Jakuba Hrůšu, jenž bude na Salcburském festivalu debutovat.

Markus ví, že potřebuji skutečného parťáka. Nemohu dělat inscenaci odděleně od hudební stránky inscenace. Podle mého názoru je Jakub v současnosti nejlepším janáčkovským dirigentem na světě a přinejmenším se blíží Charlesi Mackerrasovi.

• Inscenujete operu ve Felsenreitschule?

U Káti Kabanové si člověk nejprve rád představí rodinné drama, komorní hru, a možná by očekával menší jeviště. Domnívám se však, že Felsenreitschule je správným místem pro děj, tato vesnice nebo městečko, ale ne jako reálné prostředí. V životě jsem viděl příliš mnoho janáčkovských inscenací napěchovaných rekvizitami! Ve své Kátě se v podstatě omezuju na tělo, píseň, text a zvuk - a světlo. Musí být úchvatně čistý a intenzivní. Děj opery se odehrává ve městě na Volze. Z orchestru se ozývají zvuky řeky. Pokud se pokusíte přenést vodu na jeviště, nemáte šanci. Hudba říká všechno a já to nechci opakovat.

• To znamená, že na jevišti neuvidíme vesnici?

Středobodem hry je Kátina klaustrofobická situace. Jde o Káťu a pro mě je důležité vyjádřit kontrast a napětí mezi ní a vesnicí radikální, strohou formou. A tak jsem se spolu s naším scénografem Rufusem Didwiszusem rozhodl: Vesnice jsou lidé; jde o Kátinu izolaci od těchto lidí. Nevidíte žádnou architekturu, nejsou tu žádné zdi, žádné dveře, žádné stoly, žádné židle. Inscenace a choreografie zviditelní pouto abstraktnějším a tajemnějším způsobem.

Podle mého názoru je Jakub v současnosti nejlepším janáčkovským dirigentem na světě a přinejmenším se blíží Charlesi Mackerrasovi.

Obrovská zeď Felsenreitschule působí sama o sobě tísnivě. V této atmosféře prožíváme události z pohledu Káti, skrze její noční můru, že s ní nikdo nechce mluvit. Pocit uvěznění však nezpůsobují pouze stěny nebo malá místnost. Každé slovo, každý pohyb k němu musí přispět. To vytváří formu divadelní intenzity, která má archaickou sílu řeckého dramatu. Věřím, že Janáčkův zářivý, dojemný, vysoce emotivní zvukový svět, který Jakub Hrůša vytvoří s Vídeňskými filharmoniky, vstoupí do velkého, vzrušujícího dialogu s touto strašlivou vesnicí na našem jevišti.

• Děj hry, podle níž byla Káťa Kabanová napsána, se odehrává v malém ruském městě v polovině 19. století, Janáčkova opera měla premiéru v roce 1921. Kde jsou styčné body s naší současností?

Myslím, že tyto hry potřebujeme. Zejména nyní. Nemají nic společného s ironií ani s politickými dogmaty. Spíše se týkají podstaty lidského bytí a kladou základní otázky: Co je můj život? Jak mohu někoho milovat? Co je to láska? Co je na občanském životě omezující? Káťa Kabanová nastoluje témata, která jsou nám velmi blízká, aniž by ukazovala prstem. Proto nechci hru situovat do východní Evropy. Nechci, aby lidé měli dojem, že se to celé odehrává v Rusku nebo v České republice - a s námi to nemá nic společného. Spíše se snažím, aby se na jevišti odehrávalo hodinu a půl trvající drama, které diváci se zatajeným dechem sledují od prvního do posledního taktu.

Foto Profimedia

Na titulním snímku režisér Barrie Kosky přebírá cenu za Režiséra roku v International Opera Awards 2014.