Nově objevená skladba Bohuslava Martinů zazní na koncertě Institutu

Nově nalezenou skladbu mohou posluchači poprvé slyšet 8. listopadu na benefičním koncertě pro Institut Martinů, který se koná od 19:30 v Profesním domě na Malostranském náměstí v Praze.

Transkripci pro violoncello a klavír premiérově provedou Petr Nouzovský a Martin Kasík. Kromě toho přednesou Tři skladby pro klavír Klementa Slavického a Adagio a Allegro Roberta Schumanna. Z pera Bohuslava Martinů pak zazní Tři české tance, Sedm arabesek, Variace na slovenskou lidovou píseň a uvedená Romance.

Institut Bohuslava Martinů si klade za cíl shromáždit veškeré dostupné dokumenty z pera skladatele a materiály o něm a jeho životě. Nejdůležitějším úkolem institutu je Souborné kritické vydání díla Bohuslava Martinů. Jde o největší projekt české muzikologie a naplánován je na několik desetiletí dopředu.

Náhodný objev v Jeruzalémě

Právě při pátrání po nových pramenech našla neznámou skladbu pracovnice Institutu Natálie Krátká. K historii skladby a okolnostem jejího objevení říká: „Romanci pro housle a klavír jsem objevila zcela náhodně během pátrání po nových pramenech Bohuslava Martinů. Při té příležitosti jsem narazila na katalog izraelské Národní knihovny v Jeruzalémě, který obsahoval záznam o neznámém díle z roku 1930." Pocházelo z pozůstalosti francouzského fotografa ukrajinsko-židovského původu Borise Lipnitzkého, kterému Martinů skladbu zároveň věnoval. Oba umělci se poznali v Paříži, kde se nacházelo i fotografické studio Lipnitzkého. „Během 20. až 60. let 20. století zde fotografoval všechny významné osobnosti té doby. Není tedy divu, že si Martinů u něho nechal v roce 1931 pořídit i svou svatební fotografii. Další materiály, které by dokládaly přátelství obou umělců, teprve čekají na své objevení,“ dodala muzikoložka.

Podle ředitele Institutu Martinů Aleše Březinu skladba vyvolává řadu otázek, protože svým charakterem vůbec neodpovídá kompozicím skladatele z oné doby. „Je to nejchromatičtější a nejvíce impresionismem ovlivněná skladba, jakou jsem kdy od zralého Martinů viděl. Sazba klavíru připomíná rané skladby a místy zní spíše jako Fauré. Přitom v květnu 1930 složil za deset dní Cinq piéces brèves (Klavírní trio č. 1), což je úplně jiná hudba. Že by to byla stylová preference dedikanta této skladbičky? Nebo že by to byla ta ztracená Romance, H 12 z roku 1910, kterou by Martinů jen rychle přepsal a předatoval? Odpovídalo by tomu i nadměrné množství dynamických a agogických předpisů, zdvojování slovních a grafických pokynů pro crescendo, používání prudkých dynamických kontrastů. Proč by to ale dělal, proč by „podváděl“ – on, který podobnou drobnost uměl složit za jeden den? Záhada.“

Foto Profimedia