Od zvířecího rohu po zahradní hadici

Aneb z historie žesťů

Tak kam, nebo za kým se vydáme v tom putování říší paní Hudby dnes? Už jsme se seznámili s celou řadou dechových nástrojůkovových i dřevěných, ale ještě jsme nenavštívili jednu skupinku, které se říká nástroje žesťové – neboli – žestě. Určitě už jste si jich v orchestru někdy všimli – zvlášť za plného sluníčka nebo v osvětleném sále svým zlatým leskem házejí do publika veselá prasátka… Jakoby po nás rozpustile pomrkávaly….

Poznáváte? Ano, to je zvuk trubky. Asi toho nejznámějšího zástupce z nich…Možná to bude tím, že má z nich všech nejprůraznější a skoro i nejvyšší tón, tak se dokáže prosadit, když ostatní nechce pustit ke slovu...
Trubka je vlastně taková mosazná trubice, ohnutá do tvaru spirály – tedy takového většího a trošku splácnutého :-) šneka. Trumpetista do ní fouká přes otevřené rty, takže nepotřebuje žádný plátek jako jeho kolega, který hraje třeba na hoboj nebo klarinet.

Dříve, než vznikly tyhle dnešní pěkné nablýskané trubky, hrávalo se na zvířecí rohy nebo duté zvířecí kosti. Tenkrát zvuk těchto nástrojů sloužil především k tomu, aby povzbudil odvahu vojska v bitvě, nebo naopak doprovázel slavnostní okamžiky, jako třeba příchod panovníka. Ve středověku – dobách králů a rytířů měla trubka důležitou úlohu při zahajování rytířských turnajů a oslavách vítězů. Dnes už ani nepovzbuzuje vojska, ani nás nesvolává ke slavnostní korunovaci krále, ale její zvuk je stejně v orchestru nepřeslechnutelný….

Ještě o kousíček vyšší zvuk než tahle trubka má piccolo trubka – opravdu ten nejmenší členů rodiny trubkových nástrojů… Právě ta nám teď hraje hudbu skladatele Johanna Sebastiana Bacha.... A věřili byste, že tuhle pikolo trubku si můžete klidně strčit i do kapsy? Ano, kapesní trubka je opravdu maličká - na rozdíl od trubky basové, která má nejen větší rozměr, ale i důstojnější a hlubší zvuk. Podobně jako pozoun neboli trombón - další mosazný kovový bratříček, který je jen pro muzikanty s dlouhýma rukama a má ještě celou řadu dalších názvů – třeba bombardón. Pozounista musí při foukání také zároveň vysunovat a zasunovat tenké trubky, které nástroj tvoří, protože podle toho se ozývá tón vyšší nebo naopak nižší, hlubší...Tak si říkám, že pozounista by potřeboval gumové natahovací ručičky...:)

Už jsme poslouchali, jak trubka svolává panstvo k významné události. Podobné poslání dříve měl i další člen této rodiny žesťů – tedy lesní roh. Jeho předchůdce - tedy pradědeček - měl důležitou úlohu při hraní fanfár a signálů při lovu zvěře. Lesní roh vypadá jako zatočená zahradní hadice s otevřenou rourou na konci a hráč si musí do té roury proplést obě ruce, aby nástroj nejen přidržoval, ale také správně stíhal levou rukou mačkat a uvolňovat všechny ventily – tedy dírky, ze kterých se dere ven vzduch a pomáhá tvořit tóny.

I tahle rodina má ovšem svou babičku s hlubokým hlasem. Jmenuje se tuba nebo taky heligón a buclatá a zakulacená je nejen ve zvuku, ale i tvarově. A taky je pěěěkně těžká – asi tak jako větší pejsek, a proto hráč na tubu s ní nemůže nikde pobíhat, ale při hraní sedí pěkně na židli. Ale nemyslete si, líná není...poslechněte si, jak rychle se prohání notovou osnovou...

Na závěr si poslechněte, jak umí taky trubky i ostatní žesťové nástroje mezi sebou dovádět a hrát si...

Foto: Wikipedie

Podcast