Spojka, brzda, plyn. Na jaký pohon jede fortepiano?

Rukama, nohama musí hrát správný klavírista. Klavír - nástroj sólový i doprovodný.

Dnes se vypravíme za hudbou do koncertního sálu. A nejraději do pěkně velkého koncertního sálu, protože právě tam nejraději trůní hudební nástroj, kterému se dnes budeme věnovat. Nemá dohromady kolem sebe žádnou velkou rodinu jako například smyčce, flétny, dechové nebo drnkací nástroje. Často si vystačí úplně sám, protože jako jeden z mála hudebních nástrojů umí zahrát hlavní melodii a sám si k ní dokáže obstarat i bohatý hudební doprovod. Na druhou stranu se ovšem vůbec nestydí postavit se před celý velký orchestr, vzít si sólo a ten doprovod nechat na ostatních. Ale velmi rád se přátelí i s valnou většinou nástrojů, které už známe, a v tom případě se vůbec necítí uražený, pokud nechá hlavní slovo jinému a sám se spokojí jen s vedlejší úlohou. Skromný sympaťák, co říkáte ?
A umí vyjádřit ledacos – znít slavnostně – a nebo třeba vyvolat zasněnou náladu...

Ano je to klavír, nebo chcete-li – fortepiano.
Velký klavír určený pro koncertní sály se jmenuje koncertní křídlo (podle tvaru vrchní desky, která - když se odklopí - vypadá opravdu jako velké ptačí křídlo). Jeho menší kamarád, který se zabydluje v domovech, školách a tak podobně, se jmenuje pianino a žádné ptačí křídlo nemá. Zato má struny – a ty jsou umístěny svisle – tedy shora dolů…I když je pravda, že i koncertní křídlo má struny (jinak by nehrálo), ale ty se pěkně lenivě natahují pod ozvučnou deskou – tedy křídlem – vodorovně, jakoby natažené ke spánku. Ale bez obav, klavírista či klavíristka…nebo také pianista či pianistka je rozhodně odpočívat nenechají….
Jen co udeří do klávesnice, desítky či stovky malých kladívek začnou struny lechtat, lehce do nich zobat nebo i zlostněji klovat malými kladívečky, aby je probudily k životu a rozezněly. Klavír je totiž strunný úderný nástroj.

A jen co klavírista usedne ke klavíru a prstem, či více prsty najednou udeří do kláves na klaviatuře, hned je do práce povolána příslušná páka či páky, které z lenivých a dosud odpočívajících strun zvednou krátké plstěné dusítko – peřinku, pod kterou se nám struna chtěla uložit ke spánku, a na strunu dopadne plstěné kladívko a strunu rozezní. Klovne si, odskočí a struna se opět přikryje peřinkou….A tak si tam pianista sedí u klávesnice, prsty běhají po klaviatuře nahoru a dolů, kladívečka zobou a klovou různou silou a v různé rychlosti. A my slyšíme krásnou hudbu.

Klaviatura, u které hráč sedí, je tak dlouhá, že ti menší z vás byste, když rozpažíte ruce, ani nedosáhli z jednoho konce na druhý. Je na ní řada černých a bílých kláves a jaký tón bude znít, záleží na tom, kterou klávesu pianista stiskne. A podle toho, zda ji stiskne jenom malinko nebo do ní skutečně udeří, bude tón slabší nebo naopak silnější.

Možná jste si někdy – třeba na koncertě – všimli, že dole - pod klaviaturou jsou umístěny pedály, na které hráč šlape nohama…. Nene – to není spojka, brzda, plyn, ale podobně jako pedály v autě ovládají rozjezd auta, rychlost i jeho zastavení, pedály u klavíru ovládají ,jak dlouho zní některé tóny, nebo kdy naopak mají hned ztichnout – tedy vlastně ano - brzda…

I když jsem říkala, že klavír nemá větší rodinu, není to tak docela pravda. Rozhodně má své předky a vzdálené příbuzné, tedy dědečky, pradědečky, strýce a tak podobně. Daleko dříve, než tu byl klavír, se totiž hrávalo třeba na spinet a nebo na cembalo, které můžete slyšet i dnes. Jeho zvuk není tak kulatý a plný jako zvuk klavíru, ale daleko více připomíná drnkání na strunné nástroje, chvílemi zní jako cinkání stříbrných zvonků a jeho křehký zvuk jako by přímo vybízel k tomu, aby se prsty rychle rozběhly po klaviatuře….