Vzhůru do koncertní síně. Symfonický orchestr v celé své kráse

Tentokrát se společně vydáme na návštěvu do koncertní síně, tedy velkého sálu, kde na nás čeká celý orchestr.

Minule jsme poslouchali komorní tělesa, tedy menší skupinky hráčů na jednotlivé nástroje a také malý – komorní - orchestr, kde většinou bývá po jednom hráči na ten který hudební nástroj. Ve velkém orchestru, kterému se říká symfonický nebo také filharmonický, už jsou celé skupiny hráčů na stejný nástroj – sekce. Ne proto, že by se jednotliví muzikanti snad sami báli. Skladatel si prostě přál, aby byl zvuk pěkně silný, mohutný a byl v sále slyšet až na té úplně poslední židli vzadu. A také aby mohl prostřednictvím různého zvuku jednotlivých nástrojů lépe vyjadřovat určitou náladu, radost, smutek, napětí.

V symfonickém orchestru se tedy společně potkávají skoro všechny hudební rodinky, které známe. Jsou tu skupiny nástrojů smyčcových, dechových dřevěných, dechových žesťových i bicích. Někdy se přidá ke společnému muzicírování i harfa, nebo jiné nástroje drnkací, jako kytara nebo loutna. A jindy zase někdo z rodinky nástrojů klávesových – klavír, cembalo, varhany.

V některých skladbách ovšem autor nepotřeboval úplně všechny hudební nástroje. A tak – podle nástrojového obsazení můžeme na koncertě slyšet třeba orchestr smyčcový ...

Nebo dechový ....

A třeba i kytarový...

A nebo také jazzový, divadelní, filmový nebo taneční. To zase podle toho, jakou hudbu a k jaké příležitosti orchestr nejčastěji hraje.

Souhra takového velkého tělesa, to už je panečku ale pěkně složitá věc. V malých ansámblech, kde na sebe jednotliví hráči vidí, se mohou mezi sebou vzájemně dorozumívat například pohledem. Ale velkému orchestru musí někdo ukazovat, kdy mají hráči začít a kdy skončit. A také, jak mají hrát rychle, v jakém tempu, jak nahlas, nebo naopak potichu.

Dříve, u menších orchestrů, udával rytmus cembalista srolovanými notami, nebo první houslista smyčcem. U velkých orchestrů už by jej ale muzikanti vzadu neviděli. A tak musí dirigent stát před orchestrem – často i na vyvýšeném stupínku. Hráčům dává pokyny taktovkou – malou hůlkou. Dříve se jí říkalo dirigentská hůl, protože byla silná a dlouhá jako tyčka v plotě a kapelník udával rytmus údery do podlahy. No řekněte sami – dokázali by se muzikanti vzájemně dohonit v téhle rychlé skladbě Sergeje Prokofjeva bez dirigenta?

A což teprve, když se před orchestr postaví ještě sólista – houslista, violoncellista nebo třeba klavírista. To už má pak dirigent opravdu plné ruce práce, aby se mu všichni nerozutekli....