16. května roku 1868, tedy před 155 lety se uskutečnil jeden z nejslavnostnějších okamžiků českého národa. Položení základního kamene Národního divadla

Už od páté hodiny ranní se 16. května 1868 začal před Invalidovnou v pražském Karlíně řadit nekonečný průvod. Byly v něm krojované jízdy, sokolové, zpěvácké spolky, granátnická hudba, divadelní ochotníci, studenti, ale také řezníci se sekerami, kožešníci, zlatníci, bednáři nebo slovenští dráteníci. A pochopitelně i čelní čeští politici, poslanci, zahraniční hosté i deputace českých spolků z Ameriky. Účastníci průvodu počkali, až na vrchu Žižkově vystřelil hmoždíř a vydali se na pochod ku Praze. Tisíce přihlížejících stálo podél cesty provolávalo Sláva a Nazdar Národnímu divadlu.

• Slavnost při položení základního kamene Národního divadla (©Wikipedie)

Tomuto momentu ovšem předcházelo zhruba osmdesát let úsilí českých vlastenců, řada dílčích vítězství i proher, tahanic a sporů, okamžiků nadšení i zklamání. O privilegium pořádat české divadlo požádali čeští herci císaře Josefa II. už v roce 1786. České divadlo se sice v té době v Praze již hrálo, první česká představení probíhala od roku 1785 v Nosticově, dnešním Stavovském divadle, ovšem jen občas a nepravidelně.

Další scénou, kde se hrálo česky, byla dřevěná Bouda, kterou nechal zbudovat roku 1786 na Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí, stavitel František Pfanner a pojmenoval ji Vlastenecké divadlo. Po třech letech ovšem byla Bouda kvůli finančním potížím stržena. Důvodem byl nejen nedostatek peněz, ale i to, že v té době ještě česká společnost nebyla dost ekonomicky, sociálně ani intelektuálně vyspělá, aby mohla vlastní divadlo udržet.

• Stavovské divadlo (©Profimedia)

Trvalo tedy dalších šest desetiletí, než čeští vlastenci iniciovali vznik Sboru pro zřízení Národního divadla, v jehož čele sál historik a spisovatel, Otec národa František Palacký. Myšlenka vybudování důstojného kamenného divadla se zrodila na podzim 1844 na poradách českých vlastenců a z jejich podnětu vzešla žádost o "privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení" samostatného českého divadla, kterou František Palacký předložil stavovskému výboru českého sněmu 29. ledna 1845.

Privilej byla udělena už v dubnu 1845. Šest let nato, v dubnu 1851, vydal mezitím ustavený Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze první veřejné provolání k zahájení sbírek. O rok později byl z výnosu prvních sbírek zakoupen pozemek bývalé solnice o rozloze necelých 28 arů, který sice předurčil nádhernou polohu divadla na vltavském břehu proti panoramatu Hradčan, nicméně svou stísněností a lichoběžníkovým tvarem byl nesnadným oříškem pro autory budovy.

Přípravy stavby probíhaly s ohledem na poměry v tehdejších Čechách, kde vládl Bachův absolutismus pomalu, a tak byla zatím postavena na jižní části divadelního pozemku architektem Ignácem Ullmannem alespoň skromná prozatímní budova, která byla otevřena 18. listopadu 1862. Budova Prozatímního divadla se pak stala součástí stavby definitivního Národního divadla; její vnější plášť je dodnes patrný ve zvýšené části zadního traktu stavby a vnitřní prostorové dispozice byly zahlazeny až při poslední rekonstrukci budovy Národního divadla v letech 1977-1983.

Mezitím se do vedení Sboru pro zřízení Národního divadla dostali mladí pokrokoví zastánci původní velkorysé koncepce budovy, především Sladkovský, Tyrš, Neruda, Hálek), kteří oslovili tehdy třiatřicetiletého profesora pozemního stavitelství na pražské technice, architekta Josefa Zítka, aby vypracoval návrh Národního divadla. Ten pak zvítězil v dodatečném konkurzu a roku 1867 mohly začít práce na staveništi. 16. května 1868 došlo k slavnostnímu položení základních kamenů, v listopadu byly dokončeny základy, ruku 1875 dosáhla novostavba "glajchy" a v roce 1877 bylo divadlo pod střechou.

Od roku 1873 zároveň probíhaly soutěže na výzdobu budovy, jejichž scénář vypracovala zvláštní komise pod vedením Sladkovského. Témata byla jednak v duchu novorenesanční koncepce budovy klasická, jednak se inspirovala dobovým nadšením pro slovanskou mytologii a pro děje Rukopisů. Obě tyto koncepce vycházely z mánesovské malby a byly spojeny se soudobou romantickou krajinomalbou, která rovněž tematicky navazovala na české dějiny.

• Národní divadlo (©Profimedia)

První otevření Zlaté kapličky

Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Odehrálo se v něm ještě dalších 11 představení, pak byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Během nich, 12. srpna 1881, došlo k požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla. Požár byl celonárodní katastrofou a za pouhých 47 dní se během nové sbírky vybralo na opravu divadla milion zlatých.

Zdaleka ne takový soulad ovšem panoval v realizačním týmu. Prof. arch. Josef Zítek byl odstaven a na rekonstrukční práce byl povolán jeho žák arch. Josef Schulz. Ten prosadil rozšíření budovy o nájemný dům dr. Poláka, který stál za budovou bývalého Prozatímního divadla, začlenil tuto budovu do stavby Národního divadla a zároveň poněkud pozměnil prostorové dispozice hlediště, aby zlepšil viditelnost. Nutno uznat, že s velkým citem přitom respektoval styl Zítkovy budovy, a podařilo se mu tak spojit tři budovy různých autorů do absolutní stylové jednoty.

Slavnostní otevření Národního divadla v listopadu 1883

Budova Národního divadla byla otevřena 18. listopadu 1883 představením pro tuto příležitost zkomponované slavnostní opery Libuše Bedřicha Smetany. Budova byla na svou dobu technicky dokonale vybavená, měla elektrické osvětlení, ocelovou konstrukci jeviště, a bez velkých přestaveb sloužila skoro sto let. Až 1. dubna 1977 bylo Národní divadlo představením Jiráskovy Lucerny na více než šest let uzavřeno. Po generální rekonstrukci a rozsáhlé přestavbě spojené s dostavbou okolí divadla bylo Národní divadlo znovuotevřeno ke 100. výročí otevření, a sice 18. listopad 1983. Na programu byla Smetanova Libuše.

• Hora Říp (©Profimedia)

Rekordní počet základních kamenů

Tolik základních kamenů jako Národní divadlo patrně nemá žádná budova v Česku. Původně se plánovalo přivézt jeden jediný kámen z Řípu, ale celkový počet základních kamenů se nakonec rozrostl na dvě desítky. Zpráva o vylomení kamene z Řípu v dubnu 1868 totiž vyvolala velké nadšení a tak i další památná místa Čech a Moravy zatoužila zanechat v Praze svou stopu. Číslo jedna tak nakonec nepatří kameni z Řípu, ale z památné a pověstmi opředené moravské hory Radhošť. Kámen s nápisem „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ dorazil do Prahy jedenáct dnů před slavnostním zahájením stavby 5. května 1868. Kámen z Řípu má číslo dvě a byl zazděn společně s kamenem z Radhoště jako společné „česko-moravské podloží“ vlastního základního kamene číslo tři. Tím byl kámen s vytesanou dutinou, do které byla při slavnosti vložena kovová schránka a šlo o žulový kvádr z lomu z Louňovic na Říčansku.

• Vyšehrad (©Profimedia)

Vlakem, lodí, na voru i koňskými potahy se poté začaly do Prahy sjíždět kameny z dalších míst Čech a Moravy. Byly mezi nimi kameny vylomené z místa vítězné husitské bitvy na Vítkově (č. 4) a z Vyšehradu (dva kameny č. 8 a 9), kámen č. 5 je z Blaníku, č. 6 z Práchně u Horažďovic a č. 7 z Domažlic. Kámen č. 10 je z Chrastí u Chrudimi, kde v místní části Podlažice stával až do husitských válek benediktinský klášter. Jako 11. je označen kámen z nádvoří středověkého a nikdy nedobytého hradu Buchlova, č. 12 nese název „Záhlinice na Moravě, vlasti Tobě ku oslavě“ a pochází z malé vísky, která je nyní součástí města Hulína, 13. kámen přijel z Boubína, 14. ze Svatoboru, 15. ze Zlatého koně u Koněprus, 16. z Doudleb, 17. z Branky u Dobenína. Kámen č. 18 z Trocnova připomíná osudy těch, které byly odmítnuty, protože připomínaly nepěkné okamžiky národní historie; takový osud potkal například kámen z Přibyslavi, místa smrti Jana Žižky. Kámen č. 19 je ze Svatého Hostýna, z Podivína poslali cihlu uhnětenou z hlíny a vody ze studánky, u které křtíval sv. Cyril (č. 20) a dodatečně přicestoval ještě kámen z Helfštýna (č. 21).

• Helfštýn (©Profimedia)

Kameny byly zazděny tak, aby jejich čelní plochy – často zdobené a s nápisy – zůstaly obnažené. V současné době reprezentativní prostor Národního divadla pro základní kameny doplňuje replika čelní plochy kamene ze Slivence, dovezeného na staveniště až 7. července 1868 a zazděného v jiné části základů, a také bílá mramorová deska od krajanů z Chicaga s nápisem „Co krev spojí, moře nerozdvojí“; ta se ale zdržela při cestě přes oceán.

Úvodní foto: Základní kameny Národního divadla (©Wikipedie)