8. května 1928 měla premiéru druhá divadelní hra Jiřího Voskovce a Jana Wericha Smoking revue

Její autoři ji označili jako Vest-pocket revue o 16 obrazech. Premiéra se konala v Umělecké besedě na Malé Straně.

Počátky Osvobozeného divadla sahají do roku 1923. Tehdy se na popud teprve devatenáctiletého režiséra Jiřího Frejky začala scházet skupina nadšenců, kteří se netajili svou nechutí k oficiálnímu divadlu. 15. května 1923 pak tato avantgardní skupina umělců uvedla pod názvem „Volné sdružení posluchačů dramatické konzervatoře pražské hrající s laskavým svolením rektorátu“ v Malostranské besedě původní hru Kithairon inspirovanou Apollinairem.

Dalším výrazným počinem této nově vzniklé české divadelní avantgardy byla inscenace Cirkus Dandin, parodie na Moliéra, kterou Frejkou vedený soubor uvedl 10. května 1925. Představení se uskutečnilo v Masarykově síni na Žižkově pod hlavičkou Zkušební scény. Na konci roku 1925 se skupina přestěhovala do nově vybudovaných prostor divadla Na Slupi. Jeho provozovatelem byl Vzdělávací sbor vyšehradský, a tak soubor hrál pod jeho záštitou jako Divadlo mladých.

Počátky Osvobozeného divadla byly spjaty s Devětsilem

V průběhu roku 1925 se soubor sblížil se členy uměleckého svazu Devětsil, Vítězslavem Nezvalem, Karlem Taigem a dalším, kteří postupně začali na Frejkových inscenacích spolupracovat. Devětsil se pak následně stal i provozovatelem divadla, které se přejmenovalo na Osvobozené, a sice podle titulu klíčového spisu ruské divadelní avantgardy od režiséra Alexandra Jakovleviče Tairova. Dramaturgem se stal Vítězslav Nezval a ke skupině se připojil také zkušený režisér Jindřich Honzl. Tato nově vzniklá divadelní scéna byla ovlivněna dadaismem, futurismem a později i poetismem a programově se chtěla lišit od naturalistického pojetí divadelní práce, jak ho prezentovala velká "kamenná" divadla.

Divadlo uvádělo díla Apollinaira, Jarryho, Cocteaua, Bretona, Marinettiho i Nezvala. Tvůrci si zakládali na moderním pojetí scény, pracovali se světly, na scéně tančily skupiny dívek a cílem bylo „vtáhnout“ diváka do děje, aby došlo k většímu kontaktu diváka s hercem.

profimedia-0007737302 jan werich.jpg
  • Jan Werich (©Profimedia)

V roce 1927 přesídlilo Osvobozené divadlo do Umělecké besedy na Malou Stranu.

V té době ovšem už mezi režiséry Frejkou a Honzlem začalo docházet k neshodám. Frejka s částí souboru odešel do nově založené scény s názvem Dada a do Osvobozeného divadla přišli studenti práv Jiří Voskovec a Jan Werich. Objevili se tu nejprve jako diváci, Voskovec pak i jako účinkující v Apollinairových Prsech Tiresiových.

Dne 19. dubna 1927 si pak oba mladíci pronajali prostory divadla a uvedli tu svou vlastní hru Vest pocket revue. Vznikla pro pobavení přátel a bylo v plánu uvést ji pouze jednou. Inscenace ovšem měla obrovský úspěch, takže byla nakonec odehrána více než dvěstěkrát, od třetí reprízy už pod hlavičkou Osvobozeného divadla, které Voskovce a Wericha přijalo za své členy. Protože však scéna byla stále jen amatérská, nesměly se oficiálně účinkujícím vyplácet honoráře, a tak Jindřich Honzl, který jako jediný splňoval zákonnou podmínku čtyřleté divadelní praxe, požádal o koncesi. Po jejím obdržení se tedy stal prvním provozovatelem profesionálního Osvobozeného divadla právě on.

V září 1928 soubor přesídlil do větších prostor v Hotelu Adria na Václavském náměstí a o rok později do nově otevřeného sálu v paláci U Nováků ve Vodičkově ulici, kde působil až do ukončení činnosti s výjimkou sezóny 1935/36, kdy se Voskovec a Werich rozhodli divadlo opustit. Když se pak rozhodli své rozhodnutí přehodnotit, prostory už byly obsazené, a tak se na čas pod názvem Spoutané divadlo museli usídlit v menších a hůře vybavených prostorách v paláci Rokoko.

Na podzim 1929 odešel režisér Jindřich Honzl do brněnského Národního divadla a vedení Osvobozeného divadla převzal Werich s Voskovcem, který se stal po Honzlovi držitelem koncese. V roce 1931 se pak Honzl do divadla vrátil a až do jeho uzavření v roce 1938 režíroval všechny jejich hry.

alexandr-paul-jezek_denik-630-16x9.jpg
  • Jaroslav Ježek (©Alexandr Paul)

Voskovec s Werichem angažovali pro Osvobozené divadlo jako stálého skladatele a kapelníka Jaroslava Ježka.

Jaroslav Ježek už dříve napsal pro divadlo scénickou hudbu pro několik představení. Ten vzápětí sestavil jazzový orchestr, který vystupoval pod názvy Orchestr Osvobozeného divadla, Ježkův Jazz, Ježkův Hot-Jazz či Ježkův Swing Band a hrál v obsazení tři saxofony, dvě trubky, trombon, suzafon, klavír, banjo, bicí, dvoje housle a viola. V roce 1934 byl orchestr rozšířen o další saxofon, trubku a trombón až na šestnáct hráčů a jako tehdy nejvýznamnější české jazzové těleso výrazně napomáhal pronikání jazzu do domácí hudební kultury.

V souboru hrála řada známých herců, například Stanislav Neumann, Miloš Nedbal, Jindřich Plachta, Václav Trégl, Ljuba Hermanová, Světla Svozilová, Ferenc Futurista či František Filipovský. Ve všech revuích divadla od roku 1930 vystupoval taneční soubor Jenčíkovy girls, který si sem choreografem Joe Jenčík přivedl z Lucerny. S divadlem spolupracovali výtvarníci a scénografové František Zelenka, Karel Teige, Antonín Heythum, Adolf Hoffmeister či Toyen. Ještě před Jaroslavem Ježkem tu působili i skladatelé a dirigenti Miroslav Ponc, Karel Šrom a Iša Krejčí, v Ježkově orchestru pak hrál na klavír Ervín Schulhoff.

Voskovec s Werichem napsali pro Osvobozené divadlo celkem šestadvacet her, k jednadvaceti z nich složil hudbu Ježek. Mezi nejznámější patří Ostrov Dynamit, Sever proti Jihu, Golem, Caesar, Osel a stín, Slaměný klobouk, Kat a blázen, Balada z hadrů, Nebe na zemi, Rub a líc a Těžká Barbora.

Konec divadla a poválečná léta

Konec divadla přišel 10. listopadu 1938, kdy v den generální zkoušky na inscenaci Hlava proti Mihuli byla divadlu odňata koncese. V předválečných časech to znamenalo jeho konec. Ze studentské recese se totiž hry postupně vyvinuly v řízné politické satiry, proti inscenaci Osel a stín dokonce protestovalo německé velvyslanectví a žádalo její zákaz, a tak k uzavření divadla došlo s největší pravděpodobností na německý nátlak. V + W předali divadlo podnikateli a komikovi Jaroslavu Kohoutovi, který v paláci U Nováků působil až do jejich návratu z americké emigrace. V září 1946 pak Voskovec s Werichem (už bez Ježka, který v lednu 1942 v USA zemřel) na krátkou dobu činnost divadla obnovili, s to pod názvem Divadlo V+W U Nováků, ovšem po Voskovcově emigraci v roce 1948 divadlo zcela zaniklo.

Úvodní foto: Jan Werich a Jiří Voskovec (©Profimedia)

Podcast