Buřič a revolucionář Fjodor Šaljapin má svou hvězdu na hollywoodském chodníku

Fjodor Ivanovič Šaljapin se narodil 13. února 1873 v malé vesničce nedaleko Kazaně. O něco později se jeho rodiče se svými třemi dětmi přestěhovali do Kazaně, kde byl jeho otec písařem v kazaňském okresním úřadě a matka vypomáhala prací po domech. Fjodor po ukončení základní školní docházky vystřídal několik řemesel, učil se ševcem, truhlářem, knihařem; učení nikdy nedokončil, protože jej už od raného dětství přitahoval zpěv a divadlo. Od 12 let hrál ochotnicky divadlo, zpíval v kostele a už v 17 letech se vydal na uměleckou dráhu kočovného herce, tanečníka a zpěváka; jako potulný komediant cestoval po celém Rusku.

První sólové vystoupení si odbyl 29.března 1890 v opeře Evžen Oněgin, kterou v Kazani předváděli místní ochotníci. Později přešel do Ufy, kde se stal členem tamního operetního souboru Semjonova-Samarského, později se dostal do gruzínského Tiflisu (dnešní Tbilisi), kde si jeho zvučného basu povšiml místní sbormistr Dmitrij Usatov. Pod jeho vedením a díky jeho přičinění se pak Šaljapin stal sólistou tamější opery. Celkem tu odzpíval přes 70 sólových partů, 4. února 1894 se velkolepou beneficí s Kavkazem rozloučil a vydal se do Moskvy a Petrohradu. Tady zpíval první party na předních scénách Velkého divadla a Carské Mariinské opery a roku 1901 sklidil ohromný úspěch při svém prvním zahraničním vystoupení v milánské La Scale, kde tančil a zpíval Mefistotela. Jeho nejslavnějšími rolemi byly historické postavy ruských bohatýrů - Borise Godunova a cara Ivana Hrozného, ovšem rád a dobře zpíval i ruské lidové melodie.

( Šaljapin na obraze Borise Kustodijeva (1921) , zdroj: Wikipedie)

Strmá cesta vzhůru a revoluční buřičství

Z Šaljapina se stala hvězda první velikosti, čemuž odpovídaly i jeho příjmy. Vystupoval po celé Evropě a jeho popularita i stoupala i díly rychlému rozvoji gramofonového průmyslu a později i rozhlasového vysílání. Vysoký, pohledný muž, s výraznými rysy a pronikavýma očima se obklopoval přepychem, sbíral mnohá ruská i zahraniční umělecká ocenění, věnoval se nákupům cenných uměleckých děl (sám byl také zručným sochařem a malířem) a přátelil se s význačnými osobnostmi. Roku 1915 debutoval i jako filmový herec, zahrál si cara Ivana Hrozného, a přesto, že film byl sice ještě němý, zaznamenal obrovský ohlas.

V roce 1901 se Šaljapin poprvé setkal se spisovatelem Maximem Gorkým, se kterým brzy důvěrně spřátelil, což vyvolalo velkou nevoli a nedůvěru tehdejších carských úřadů, protože Maxim Gorkij byl úřady celkem právem pokládán za socialistu a revolucionáře. V ruském revolučním roce 1905 si Šaljapin carské úřady znepřátelil ještě víc, když těsně před tehdejšími revolučními událostmi zdarma vystoupil v Kyjevě na velkém koncertě pro dělníky, což i jeho samotného zařadilo mezi potenciální buřiče a možné "revolucionáře“.

Dvojí život, emigrace po bolševické revoluci a kariéra v MET

Poměrně pikantní byl i Šaljapinův osobní život. V roce 1896 se oženil i italskou primabalerínou Iolou Tornagi. Měli společně šest dětí – Igora, který zemřel jako čtyřletý, Borise, Lydii, Irinu a dvojčata Taťjánu a Fjodora. Z Borise se později stal uznávaný malíř - portrétista), Fjodor byl filmovým hercem.

Roku 1906 se však Šaljapin v Petrohradě sblížil s další ženou - Marií Valentinovnou Petzold. Dal se s ní tajně oddat, ovšem protože stále trvalo jeho předchozí manželství s Iolou, byl tento sňatek formálně neplatný. Spolu s Marií měly tři dcery – Marfu, Marinu a Dasju (Marie měla z předchozího vztahu dvě děti). Souběžně tedy Šaljapin vydržoval dvě rodiny, jednu v Moskvě a druhou v Petrohradě.

Když v roce 1914 vypukla první světová válka, byl zrovna na cestách po západní Evropě, ve Francii, nedaleko Paříže. Přesto, že dostal řadu nabídek, aby v západní Evropě zůstal, odjel do Londýna a vrátil se zpátky do Ruska. Zlom v jeho životě přišel po VŘSR. Většina jeho majetku mu byla zabavena, a tak se v roce 1922 se rozhodl pro odchod z vlasti. S Marií a dětmi se usadil ve Francii, kde se v roce 1927 také oficiálně vzali. Šaljapin zde zpíval v Pařížské opeře, osm sezón také hostoval v Metropolitní opeře v New Yorku, a kromě koncertování natáčel i na gramodesky.

Další mezník v jeho životě ale znamenal proslulý krach na newyorské burze, při kterém znovu přišel o většinu majetku. Aby uživil rodinu, podepisoval i méně výhodné smlouvy a hledal i další možnosti výdělku. Pokusil se vrátit i k herectví; natočil dva - tentokrát už zvukové - filmy. V roce 1929 si zahrál v česko-německém filmu Hříšná krev a v roce1933 ztvárnil titulní roli ve filmu Don Quiote. V letech 1935–1936 se Šaljapin vydal na své poslední turné na Dálný východ. V Mandžusku, Číně a Japonsku odehrál 57 koncertů.

Během svých koncertních aktivit se Šaljapin objevil i v tehdejším Československu. Roku 1925 měl koncert v pražské Lucerně, kde zpíval kromě operních árií i ruské a francouzské písně. V letech 1930 a 1934 vystupoval v Praze se souborem opery Slovenského národního divadla, jehož ředitelem byl v té době Oskar Nedbal. Do Československa také zajížděl pravidelně jako lázeňský host a nejvíc si oblíbil zejména Mariánské Lázně.

V letech 1901 až 1936 nahrál Šaljapin několik desítek gramofonových nahrávek, na nichž je zachycen nejen široký klasický repertoár, ale i ruské lidové, či populární písně. Spolu s Enricem Carusem byl Šaljapin na počátku 20. století jedním z nejznámějších, nejvýznamnějších i nejpopulárnějších světových operních pěvců.

Jeho talent se ovšem neomezoval pouze na hudební a herecké aktivity. Skvěle též kreslil, maloval, věnoval se sochařství. Zachovalo se mnoho jím kreslených portrétů, autoportrétů, kreseb a karikatur. Věnoval se i literatuře; ve svých autobiografických dílech popsal nejen svůj umělecký život, ale také atmosféru společenských změn.

Po roce 1935 musel ovšem Šaljapin zvolnit, protože jej začaly pronásledovat zdravotní problémy. Po vleklých ledvinových potížích mu byla diagnostikována leukémie, na kterou také 12. dubna 1938 zemřel. Byl pohřben v Paříži, později se jeho syn Fjodor zasadil o přenesení otcových ostatků do Moskvy, kde jsou nyní pietně uloženy na Novoděvičim hřbitově.

Fjodor Ivanovič Šaljapin je dodnes považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců své doby, což kromě mnoha jiných poct připomíná i jeho hvězda na hollywoodském chodníku slávy.

Úvodní foto: Wikipedie