Cesty za starou hudbou: Pionýři

Nizozemský varhaník (a také hráč na všechny druhy klávesových nástrojů) Gustav Leonhardt (1928-2012) vešel do dějin interpretace staré hudby hlavně první kompletní nahrávkou duchovních kantát J. S. Bacha - projektem, který zahájil na počátku 70. let a který trval bezmála dvě dekády.

Už od padesátých let ale Leonhardt - absolvent Scholy cantorum ve švýcarské Bazileji a muzikologie ve Vídni - natáčel Bachovo sólové dílo pro cembalo a vydatně koncertoval. Se svým souborem Leonhardt Baroque Ensemble reprezentoval počátky přístupu k hudbě minulých epoch, který označujeme za "historicky poučenou interpretaci". V souboru s ním účinkovali jeho manželka Marie, Eduard Melkus na housle, Michel Piquet na hoboj a na violoncello hrál Nikolaus Harnoncourt, později dirigent a velká osobnost scény staré hudby. Violistka souboru Alice Hoffelner je pozdější Harnoncourtova manželka. Zpíval s nimi kontratenorista Alfred Deller (ten už v roce 1948 založil v Anglii jeden z prvních specializovaných ansámblů staré hudby Deller Consort).

Fotografie v úvodu článku je spíše kuriozitou: zachycuje Gustava Leonhardta v hlavní roli snímku "Deník Anny Magdaleny Bachové", který na motivy fiktivních zápisků Bachovy manželky natočilo v roce 1967 francouzské režisérské duo Straub-Huilletová. Hudbu k tomuto filmu nahrál Concentus Musicus Wien, soubor založený Nikolausem Harnoncourtem v roce 1953. Jemu bude věnován náš následující díl.

Z filmu je i tato ukázka, kde Leonhardt hraje olbřímí cembalové sólo z Braniborského koncertu č. 5.

Může za to Mendelssohn

Zabývat se hudbou minulosti není taková samozřejmost, jak by se mohlo zdát. Na koncertních pódiích a ostatně i v našem vysílání sice zní hlavně hudba zkomponovaná před sto, dvěma sty i více lety. Ale z hlediska historie je to vlastně výjimečná situace. Až do hlubokého 19. století se na koncertech a v kostelích provozovala téměř výhradně hudba současná. Existovali však jedinci (možná i podivíni), které minulost hudby fascinovala. Třeba diplomat a hudební mecenáš baron Gottfried van Swieten má zásluhu na tom, že ve Vídni seznámil Mozarta s hudbou barokních mistrů a zcela nepochybně tím ovlivnil jeho vlastní komponování.

Za milník v renesanci barokní hudby se považuje rok 1829. Tehdy mladý německý romantický skladatel a dirigent Felix Mendelssohn uvedl Matoušovy pašije J. S. Bacha. Velký barokní autor sice po své smrti nikdy neupadl do úplného zapomnění, jak bývá zjednodušeně vykládáno, ale určitá část jeho tvorby se neprováděla. Mendelssohn ovšem tímto činem rozdmýchal zájem o Bacha a barokní hudbu vůbec. Jak moc Mendelssohn partituru upravil, aby lahodila uchu současníka, jak vlastně v 19. století s hudbou minulosti zacházeli, to nechme na jiné pojednání.

Střed světa (staré hudby) je v Basileji

Leonhardt a dlouhá řada dalších světových reprezentantů "starohudební" scény vyšli z unikátního učiliště ve švýcarské Basileji. Scholu cantorum založil v roce 1933 Paul Sacher. Jméno tohoto dirigenta a mecenáše známe ze životopisů skladatelů jako Bohuslav Martinů, Paul Hindemith, Honnegger, Stravinskij, Bartók a mnoha dalších. U těch objednával (a platil) díla a uváděl je se svým orchestrem. Pro současnou hudbu vykonal díky takřka neomezeným finančním prostředkům více než kdokoli jiný. V její prospěch pracoval až do 90. let 20. století. Už méně se ví, že dílem Paula Sachera je také Schola cantorum, dnes vůdčí instituce staré hudby.

V Basileji se vzdělávají instrumentalisté, zpěváci, k dispozici je celé výzkumné centrum pro historickou hudební praxi, pořádají se zde koncerty, formují soubory a proto přitahuje zájemce z celého světa.Studovat tady lze samozřejmě nejen hudbu barokní: škola pokrývá hudební praxi od nejstarších zachovaných písemných pramenů z 9. století až do století dvacátého. Je to fascinující tradice, kterou stojí za to objevovat a interpretovat vždy znovu, po svém.

Foto: Profimedia