Dnešek je zasvěcen lásce a kráse. Svátek slaví Venuše

Dvojí V najdeme v kalendáři u data 6. dubna. Svátek totiž slaví Vendula a také Venuše.

Vendula je ženské křestní jméno slovanského původu, které se osamostatnilo teprve nedávno. Původně se jednalo o domáckou formu jména Václav a někdy je též považováno za formu mužského jména Vendelín.

Jméno Venuše je odvozeno z latinského jména římské bohyně lásky, smyslnosti a krásy Venus, která byla později ztotožňována s řeckou bohyní Afroditou.

Původ Venuše je odvozován od staroitalské bohyně jara a oživení přírody

Jejím otcem je bůh nebe Caelus, který byl Římany převzat od Řeků. Podle Římanů byl Caelus synem boha Aethera – podle Řeků byl Úranos synem matky země Gaie, ta jej porodila sama ze sebe, tedy bez otce. Římané Caela pokládali za otce nejen bohyně Venuše, ale i boha zemědělství, sklizně a času Saturna.

Obzvláštní úctě se Venuše těšila za vlády Caesara a Augusta. Ti pocházeli z rodu Juliů a svůj původ odvozovali právě od Venuše. Podle pověsti byl zakladatelem tohoto rodu Iulus neboli Ascanius, který měl být synem vůdce trojských přistěhovalců do Itálie Aenea a vnukem bohyně Venuše a dardanského krále Anchísa.

Venuše měla na Juliově fóru v Římě svůj chrám, který jí dal vystavět Caesar roku 48 př. n. l. jako Venuši Roditelce. Stál poblíž Kolosea s byl zasvěcen nejen Venuši, ale zároveň i ochránkyni Říma bohyně Romě. Tento společný dvojchrám, tedy vlastně dva chrámy pod společnou střechou byl největším chrámem na území antického Říma, do jeho pozůstatků je zčásti vestavěn chrám Santa Francesca Romana ze 12. století a několik sloupů z něj se dochovalo dodnes.

profimedia-0157172574 věstonická venuše.jpg

Věstonická venuše (©Profimedia)

Venuše inspirovala celou řadu umělců. Od pravěku po současnost

K těm nejstarším rozhodně patří neznámý umělec z období paleolitu, autor proslulé Věstonické venuše, nejstaršího uměleckého předmětu z keramiky na světě. Tato soška kypré hliněné krasavice nalezené roku 1925 v bývalém sídlišti lovců mamutů na jižní Moravě je jednou z nejkrásnějších ukázek pravěkého umění. V současnosti je v držení Moravského zemského muzea v Brně v ústavu Anthropos.

Sošku ženy kyprých tvarů z černošedé pálené hlíny objevil tým Karla Absolona roku 1925 v bývalém sídlišti lovců mamutů v Dolních Věstonicích na jižní Moravě. Pochází z období 29 000 – 25 000 př. n. l. a přesto, že se sotva vejde do dlaně, její hodnota je nevyčíslitelná.

Nalezli ji 13. července 1925 dělník Josef Seidl a technický vedoucí výzkumů Emanuel Dania. Karel Absolon u samotného nálezu přítomen nebyl, ačkoliv je většinou za objevitele označován; v okamžiku nálezu byl totiž ve Francii.

Soška ležela ve zbytcích pravěkého ohniště o průměru asi 10 metrů společně s kamennými nástroji a zvířecími kostmi. Byla rozlomena na dva kusy ležící asi 10 cm od sebe, o nich se nejprve nepředpokládalo, že patří k sobě. Po očištění se ukázalo, že se celek podobá ženské postavě. Kromě venuše byly na místě nalezeny i další keramické plastiky, většinou vyobrazení zvířat. Výška sošky je 11,5 cm, šířka 4,4 cm a tloušťka 2,8 cm.

V létě 2004 byla soška zkoumána pomocí tomografu ve Fakultní nemocnici u sv. Anny. Do té doby se badatelé čtyřikrát pokoušeli zjistit složení materiálu, z něhož byla vyrobena. Poslední výsledky potvrdily, že plastika je z jemné hlíny smíchané s vodou. Jsou v ní ale navíc i malá bílá zrníčka, o nichž se předpokládá, že se jedná o vysrážený vápenec nebo úlomky kostí. Kromě toho byl také objeven zajímavý detail - na hýždích sošky byl nalezen otisk prstu asi desetiletého dítěte.