Egyptské sfingy na operním pódiu. Verdiho Aida a další exotické náměty slavných hudebních děl

Autorem libreta k opeře Aida je Antonio Ghislanzoni, který zpracoval látku poskytnutou egyptologem Augustem Mareittem. Operu napsal Verdi ve svých 58 letech na objednávku pro novou egyptskou operní scénu v Káhiře. Káhirské divadlo bylo slavnostně otevřeno u příležitosti oslav zahájení provozu Suezského průplavu, které se uskutečnilo 17. listopadu 1869. Tehdejší egyptský chedív Isma´il Paša, který Verdiho obdivoval, požádal italského skladatele o zkomponování slavnostního díla k otevření divadla. Verdi tehdy odmítl, a tak byl provoz divadla zahájen jeho operou Rigoletto.

Verdiho Aida měla premiéru na Štědrý den

Isma'il Paša ovšem i nadále na skladatele naléhal, aby pro káhirskou scénu zkomponoval původní dílo, a tak se Verdi – zejména s ohledem na nabídku vysoké odměny – nakonec rozhodl objednávku přijmout a zpracovat námět, který mu od Marietteho zprostředkoval libretista jeho předchozí opery Don Carlos, Camille du Locle. Verdi na opeře pracoval od léta 1870, v srpnu téhož roku byla uzavřena smlouva a až poté byl jako definitivní libretista určen Ghislanzoni. Operu Verdi dokončil v listopadu 1870, orchestrace byla hotova v únoru 1871 a poslední zásahy v partituře jsou ze srpna 1871. V té době už měla podle smlouvy proběhnout premiéra opery, jenže dekorace se vyráběly v Paříži a vzhledem prusko-francouzské válce došlo ke zpoždění. Superintendant egyptských divadel Paul Danath musel intervenovat u Verdiho, aby Aidu mezitím nezadal jinému divadlu, a skladatel se rozhodl netrvat striktně na smluvních podmínkách a dal souhlas s odložením premiéry, která se nakonec konala 24. prosince 1871.

Na premiéře Aidy měla zpívat hlavní roli Češka Teresa Stolcová; zabránila jí v tom válka

První představitelkou titulní role měla být česká sopranistka Teresa Stolzová, ovšem kvůli prusko-francouzské válce nakonec ani ona ani Verdi do Egypta neodcestovali. Světovou premiéru v Káhiře dirigoval Giovanni Bottesini a Aidu zpívala Antonietta Anastasi.Pozzoni. Stolzová zpívala roli Aidy až při evropské premiéře 8. února 1872 v divadle La Scala v Miláně. Teresa Stolzová pak podepsala smlouvu na třicet představení v Káhirské opeře v sezóně 1873-1874 za astronomický honorář 150 000 francouzských franků a mimo to se jí dostalo poct od samotného chediva Isma'ila Paši.

Druhá polovina 19. století ve znamení okouzlení Orientem

Aida patří k vrcholným Verdiho dílům a k její popularitě nepochybně přispěla velká obliba exotických témat a okouzlení Orientem v druhé polovině devatenáctého století. To bylo podníceno jak zrychlenou dopravou do koloniálních zemí, tak četnými koloniálními, světovými, ale i oborovými výstavami, na nichž milióny návštěvníků mohly žasnout nad ukázkami ze života a kultury mimoevropských národů. Navíc přibývaly dostupné překlady z arabských a asijských literatur, do Evropy byly dováženy umělecké artefakty i turistické předměty z exotických krajin a v evropských metropolích vystupovaly etnografické a divadelní skupiny, představující živé umění Asie.

Z podobného podhoubí, ovlivněného okouzlení Orientem vyrostla pak například i opera francouzského skladatele George Bizeta Lovci perel z roku 1863. Autory libreta jsou Eugène Cormon (vl. jm. Pierre-Étienne Prestre) a Michael Carré. Toto dílo je druhou nejznámější Bizetovou operou, po jeho Carmen. Ve své době opera překvapila a zaujala především v Evropě ojedinělým použitím motivů indické hudby. Děj se odehrává v prostředí Cejlonu (dnešní Srí Lanky) a je příběhem dvou přátel, kteří se kvůli jedné ženě stávají nesmiřitelnými nepřáteli. K oblibě díla nepochybně přispěla i Bizetova barevná hudební instrumentace.

Exotický námět a atraktivní prostředí přinesla i jedna z dodnes nejpopulárnějších a také umělecky nejcennějších oper italského skladatele Giacoma Pucciniho Madam Butterfly z roku 1904. Autory libreta jsou Luigi Illica a Giusepe Giacosa, kteří vycházeli ze stejnojmenné hry Davida Belasca podle románu Johna Luthera Longa.

Americký „yankee“, námořní důstojník F. B. Pinkerton je okouzlen malebným japonským prostředím i patnáctiletou dívkou Čo Čo San, zvanou Motýlek (Butterfly), se kterou se rozhodne oženit a strávit s ní líbánky v Nagasaki. Brzy ji ovšem opustí a teprve po dlouhé době se vrátí, aby odvezl dítě, které mu Čo Čo San mezitím porodila. Puccini na poměrně banálním půdorysu námětu vsadil především na psychologii postav, kterou jeho hudba rozkrývá do nejmenších detailů. Skvěle ilustruje kontrast mezi japonskou a „západní“ mentalitou, kterou vystihuje mimo jiné i mnohokrát a překvapivě obměňovanou citací hymny Spojených států, a výtečně dokáže vykreslit kolorit japonského prostředí, v němž se celý příběh odehrává.

Foto: Profimedia