Hudba pro královnu. Jaké skladby jsou spojeny s britskou monarchií?

Spojení vládců Anglie a Velké Británie s hudebními skladateli sahá hluboko do historie. Významné příklady najdeme již v barokním období.

Barokní mistři ve službách monarchie

Velikán anglického baroka, Henry Purcell, navzdory svému krátkému životu skládal hned pro několik monarchů. Již v roce 1670, tedy ve věku 11 let, napsal ódu u příležitosti narozenin krále Karla II. Jedná se dokonce o jeho první doloženou skladbu. V roce 1682 se stal varhaníkem v Královské kapli a vytvořil zde řadu děl oslavujících královskou rodinu, včetně hymnů I was glad a My heart is inditing u příležitosti korunovace Jakuba II.

Některá ze svých nejslavnějších děl však Purcell napsal pro královnu Marii II. Stuartovnu. Jde například o legendární ódu Come Ye Sons of Art, známou také jako Narozeninová óda pro královnu Marii z roku 1694. Ještě téhož roku však královna zemřela a Purcell pro ni složil další obdivuhodné dílo, Hudbu na pohřeb královny Marie. Z něj je nejznámější částí působivý pohřební pochod, který použil například i režisér Stanley Kubrick ve svém filmu Mechanický pomeranč.

Dalším slavným barokním skladatelem, který vytvořil řadu děl "pro krále", byl Georg Friedrich Händel. Jde třeba o Vodní hudbu z roku 1717, sbírku suit určených pro koncert na řece Temži, kterou si u německého skladatele objednal Jiří I. Pro jeho nástupce, Jiřího II., pak Händel o mnoho let později složil zase populární suitu Hudba k ohňostroji z roku 1749, která se poprvé hrála v rámci oslav konce války o rakouské dědictví a podepsání Cášského míru. Premiéra prý nebyla příliš vydařená: při ohňostroji pršelo, pyrotechnika zranila několik vojáků a jedné dámě vzplály šaty.

Především však pro korunovaci Jiřího II. v roce 1727 napsal korunovační hymnu Kněz Sádok. Ta je od těch dob zpívána při každé korunovaci britského panovníka během jeho pomazání. Název hymny je jménem kněze, který podle První knihy královské pomazal krále Šalamouna. V tomto textu se také objevují slavná slova "God save the King! Long live the King!", tedy "Bůh ochraňuj krále! Ať žije král!", známá i z textu pozdější britské hymny.

Bůh ochraňuj krále! Ať žije král!

Melodie britské národní hymny má nejasný původ. Jedná se o jednoduchou galliardu, zřejmě ze 17. století, a často je připisována Johnu Bullovi. Publikován byl nápěv poprvé až ve století osmnáctém. Slova jsou však mnohem starší. Fráze "Bůh ochraňuj krále!" se údajně při korunovacích panovníků zpívala už od roku 973, kdy byl korunován Edgar Mírumilovný. Další slova zřejmě postupně přibývala během renesančního období.

Melodie "nové písně pro dva hlasy" God save our lord the King byla v roce 1745 publikována v časopise Gentleman´s Magazine. Zaujala třeba i Ludwiga van Beethovena, který na ni složil klavírní variace. Podobným způsobem Beethoven zpracoval i nacionalistickou píseň Rule, Britannia! - ta je ovšem spíše než s monarchií spojena s britským námořnictvem.

Země naděje a slávy

Své hudební velikány, kteří uměleckou tvorbou podporovali monarchii a národní cítění, měla Británie samozřejmě i v období romantismu. Skladatel Hubert Parry je znám především jako autor sborových a duchovních skladeb. Jednou z nich je i hymnus "Jerusalem" složený na text básníka Williama Blakea. Parryho nádherné zhudebnění Blakeovy básně "And did those feet in ancient time" udělalo velký dojem i na krále Jiřího V. - dědečka včera zesnulé Alžběty II. Když poprvé slyšel orchestrální verzi písně Jerusalem, prohlásil, že se mu tato skladba líbí dokonce více než God Save the King. Oficiální hymnu však Británie žádnou nemá.

Jerusalem upravil pro orchestr Edward Elgar. Ten je sám autorem další melodie, která se do rodiny anglických hymen řadí. Jedná se o píseň Land of Hope and Glory, jež je zároveň triem Elgarova Slavnostního vojenského pochodu č. 1. Bývá zvykem, že se tento Elgarův pochod hrává na závěrečném koncertě festivalu BBC Proms. Obecenstvo během skladby vždy sborově zpívá vlastenecká slova o "zemi naděje a slávy, matce svobodných" a vyjadřuje přání, aby Bůh tuto mocnou zemi učinil ještě mocnější.

Když v roce 1910 zemřel král Eduard VII., jeho jmenovec Elgar mu také dedikoval svou Symfonii č. 2 Es dur, jejíž druhou větu tvoří pohřební pochod.

Alžběta, posel radosti

Na korunovaci Alžběty II. 2. června 1953 se samozřejmě hrála hudba všech výše zmíněných autorů. Na "playlistu" ceremionálu, který čítal 28 hudebních položek, však zazněla třeba i hudba Gustava Holsta, s monarchií zdánlivě nesouvisející. Z jeho orchestrální suity Planety to byla část Jupiter s podtitulem "posel radosti".

Poválečný nástup Alžběty na trůn však pro Brity období radosti rozhodně znamenal. Ve své populární skladbě Alžbětínská serenáda z roku 1951, známé z vln rádia BBC, to vyjádřil třeba i skladatel Ronald Binge. Název jeho nejznámějšího kusu totiž odkazuje jak k období alžbětinské renesance - jednoho z vrcholů britské historie a kultury - tak i k časům optimismu a "nového alžbětinského věku", který Britové počátkem 50. let díky své mladé královně prožívali.

V neposlední řadě zanechala Alžběta II. v druhé polovině 20. století nesmazatelnou stopu i v populární hudbě. Kromě jiných skupin o ní krátkou píseň Her Majesty ze závěru svého posledního alba Abbey Road napsali také The Beatles. Je zpívána z pohledu opilce, jenž královnu označuje za "docela hezkou holku", která sice "moc nemá co říct", ale jednoho dne prý "stejně bude jeho". McCartney však podle svých slov nechtěl touto písní nijak dehonestovat monarchii. Zazpíval ji dokonce i živě v přítomnosti samotné královny, která to přijala se svou pověstnou velkorysostí a grácií.

Foto: Profimedia