Katastrofální premiéra operního triumfu
Lazebník sevillský od Gioacchina Rossiniho patří k oblíbeným stálicím na operních jevištích. Po děsivě nepovedené premiéře však slavný italský skladatel nejspíš sám potřeboval nějaké lazebnické služby. Na ten den – 20. února 1816 vzpomínal s hořkostí v srdci.
Když Rossini dopisoval svého Lazebníka, blížily se mu 24. narozeniny. Mladý, odhodlaný, nadějný. A také odvážný, neboť komponoval operu na stejné téma a velmi podobné libreto, které zhudebnil o 34 let dříve v té době velmi slavný skladatel Giovanni Paisiello. A navíc se mělo nové dílko jmenovat stejně jako to proslulé a uznávané Paisiellovo: Lazebník sevillský!
Když se to v té době již šestasedmdesátiletý Paisiello dozvěděl, zuřil a snahu mladého skladatele o nové, vlastní zpracování stejného námětu považoval za urážku. To si Rossini uvědomoval. V žádném případě neměl v úmyslu vysmívat se svým dílem staršímu skladateli. Rozhodl se proto svou operu při prvním uvedení pojmenovat Almaviva, aneb zbytečná opatrnost. Tušil, že by premiéra nemusela dopadnout podle jeho představ. Že by ale dopadla tak katastrofálně, to nenapadlo nikoho.
Zdá se, že tehdy 20. února 1816 v Teatro Argentina v Římě nechtěl Paisiello nechat nic náhodě a najal si skupinu placených diváků, která se snažila vyprovokovat i zbytek premiérového publika k tomu, aby dávalo hlasitě najevo, jak se mu opera nelíbí. Kvůli nespokojenému rámusu nebylo často slyšet ani orchestr, ani zpěváky, natož, aby mohla být doceněna hudební invence mladého skladatele.
Prvnímu představení se zoufale nedařilo. Prý k tomu přispěla i řada několika nešťastných náhod. Jednou z nich byla nehoda pěvce, který představoval Basilia. Svou árii odzpíval se zakrváceným nosem. Zakopl totiž před tím o kulisu, což u publika přirozeně vyvolalo burácející smích. A ke všem dalším nehodám přibyla i nezvaná návštěva. Během finále 1. dějství se na pódium zatoulala kočka a odmítala odejít. Zvíře se nakonec před zraky diváků podařilo chytit a hodit do zákulisí. Celý hudební večer pak končil skandováním publika: „Pai-si-e-llo, Pai-si-e-llo!“
Gioacchino Rossini opouštěl divadlo po představení jako řadový divák, jakoby se ho představení vůbec netýkalo. Přesto svůj smutek a zlobu prožíval velmi vzrušeně. Dosvědčuje to dopis, v němž si stěžoval své matce, jak skandálně byla premiéra jeho díla vypískána. Při tom všem doufal, že další představení už prokáže jeho kompoziční kvalitu a výkon orchestru a pěvců nebude rušit rozvášněný dav.
A vskutku. Další představení už bylo opravdovým triumfem. Rossini však na verdikt diváků čekal raději doma. Vypráví se, že dokonce už usínal, když ho zaujal povyk na ulici a za okny viděl záři pochodní. Vyděsil se, že se dav chystá podpálit dům a běžel se skrýt do nedalekých stájí. Bál se dokonce natolik, že když ho nadšení příznivci jeho opery vyzvali, aby se ukázal a přijal od nich obdiv, vzkázal jen: "Ven nepůjdu." Později si už úspěchů premiér svých oper užil do sytosti.
Foto: Profimedia (Lazebník sevillský, Illustrated London News, 1846)
