Kde stojí nejstarší nepřetržitě provozovaná veřejná opera na světě? V Neapoli

Stalo se tak na královy jmeniny a neapolský operní dům byl otevřen dílem skladatele Domenica Sarra s názvem Achille in Sciro na libreto Pietra Metastasia.

Italský hudební skladatel Domenico Natale Sarro (1679–1744) se narodil v Trani, italském městě v Apulii. Jeho první známou skladbou je oratorium L'Opera d'Amore, které bylo provedeno v roce 1702. Vrcholem jeho kariéry pak byla léta 1718–1725, kdy vytvořil svá nejvýznamnější díla a kdy prakticky ovládal neapolskou operní scénu. V roce 1725 se Sarro stal zástupcem dvorního kapelníka a v roce 1728 kapelníkem města Neapol po zemřelém Gaetanu Grecovi.

V lednu 1732 byl slavnostně zahájen provoz divadla Argentina, jednoho z nejstarších divadel v Římě, uvedením Sarrovy opery Berenice. Po smrti Manciniho v roce 1737 se Sarro stal i prvním dvorním kapelníkem a jedním z jeho úkolů byla kompozice opery pro otevření nového divadla Teatro di San Carlo v Neapoli. Stala se jí opera Achille in sciro, jeho předposlední opera. Poslední Sarrovou operou byla v roce 1741 Enzio, po níž už nenapsal žádnou významnější skladbu.

Otevření Teatro San Carlo

Neapolský operní dům Real Teatro di San Carlo, známé spíše jen jako Teatro (di) San Carlo, je nejstarší nepřetržitě provozovanou veřejnou operou na světě, i když už před tím byly v Neapoli také jiné operní scény. Svým otevřením 4. listopadu 1737 předběhlo toto divadlo o desítky let jak milánské Teatro alla Scala (1778), tak benátské Teatro La Fenice (1792).

Stavbu divadla objednal neapolský král Karel III. Španělský, aby obohatil město o nové a větší divadlo, než bylo tehdejší chátrající a nedostačující divadlo San Bartolomeo z roku 1621. Divadlo navrhl architekt Giovanni Antonio Medrano a dosavadní ředitel divadla San Bartolomeo Angelo Carasale.

Hlediště bylo 28,6 m dlouhé a 22,5 m široké. Mělo 184 lóží uspořádaných do šesti pořadí a královskou lóži pro 10 osob. V divadle bylo 1 379 sedadel a spolu s místy k stání bylo schopno pojmout více než 3 000 diváků. Stalo se tedhy největším operním divadlem na světě.

Král byl stavbou nadšen a veřejně před zahájením představení architektovi poděkoval. Při té příležitosti požádal architekta, zda by nebylo možné propojit divadlo chodbou se sousedícím královským palácem, aby mohl nerušeně přicházet a odcházet. Než představení skončilo, byla chodba hotova, včetně osvětlení a vytapetování.

Zpočátku se v divadle hrála výhradně opera seria skladatelů neapolské operní školy. Komické opery stylu opera buffa se hrály v jiných neapolských divadlech, například v Teatro Mercadante, Teatro San Bartlomeo, či Tatro dei Fiorentini.

V roce 1752 se na této scéně konala světová premiéra opery La clemenza di Tito Christopha Willibalda Glucka, a své opery tu představil i Johann Christian Bach, Josef Mysliveček, Georg Friedrich Händel, Joseph Haydn či Joseph Adolf Hasse.

Ničivý požár a přestavba divadla

Dne 13. února 1816 vypukl během kostýmové zkoušky na baletní představení požár, který se rychle rozšířil a zničil část budovy. Následná přestavba trvala deset měsíců, hlediště bylo během ní přestavěno do tradiční podkovovité podoby s 1 444 sedadly a proscéniem šířky 33,5 m a výšky 30 m. Jeviště bylo hluboké 34,5 m. Divadlo bylo otevřeno 12. ledna 1817 operou německého skladatele Johanna Simona Mayra Il sogno di Partenope.

V letech 1815–1822 byl uměleckým ředitelem a hlavním skladatelem Teatro di San Carlo Gioacchino Rossini a pro divadlo zkomponoval deset oper. Rossiniho nástupcem se stal nejprve krátce Giovanni Paciini, a po něm v roce 1822 Gaetano Donizetti. Ten působil jako umělecký ředitel královských operních domů až do roku 1838 a pro tuto praxi zkomponoval 16 oper, mezi nimi i svá slavná díla jako Marie Stuartovna, Roberto Devereux či Lucia di Lammermoor.

V roce 1841 zde uvedl svou operu Oberto Conte di San Bonifacio Giuseppe Verdi, v následujících letech tu proběhly i premiéry jeho oper Alzira a Luisa Millerová. Pro Teatro San Carlo psal původně i operu, která se měla jmenovat Gustavo III. Po zásahu cenzora však musel operu přepracovat a nová verze pak byla uvedena v Římě pod názvem Maškarní ples a stala se jednou z nejhranějších Verdiho oper.

V roce 1844 získalo hlediště nový vzhled. Dostalo své od té doby tradiční červené a zlaté zbarvení. V roce 1872 bylo v divadle na Verdiho návrh zřízeno orchestřiště a v roce 1890 zavedeno elektrické osvětlení. V této podobě pak divadlo existovalo až do roku 1943, kdy bylo poškozeno při bombardování za druhé světové války

Po sjednocení Itálie v roce 1861 ztratila Neapol postavení hudebního centra země a prvním operním domem Itálie se stala milánská La Scala. Úbytek příjmů ze vstupného vedl v roce 1874 k dočasnému uzavření opery. O znovuzrození neapolské operní scény se na přelomu 19. a 20. století se zasloužili skladatelé veristických oper Giacomo Puccini, Pietro Mascagni, Ruggero Leoncavallo, Umberto Giordano a Francesco Cilea.

Na konci 19. století vznikl v divadle pod vedením Giuseppe Mattucciniho vlastní symfonický orchestr, jehož kvality oceňovali i dirigent Arturo Toscanini či skladatelé Pietro Mascagni a Richard Strauss.

Osudy divadla ve druhé polovině 20. století

Během druhé světové války bylo divadlo poškozeno bombardováním. Hned po osvobození Neapole v říjnu 1943 zorganizoval Peter Francis z britského královského dělostřelectva základní opravy a o tři týdny později bylo divadlo znovu otevřeno hudební revuí. První operní představení se uskutečnilo 26. prosince 1943 a byla jí Pucciniho opera Bohéma.

Poslední rekonstrukce divadla proběhla v letech 2008–2009. Při ní byla zmodernizována jevištní technika, zavedena vzduchotechnika a přestavěny i prostory pro diváky včetně výzdoby. Opera byla v nové podobě otevřena 27. ledna 2010 Mozartovou operou La clemenza di Tito, která byla nastudována při příležitosti 254 výročí skladatelova narození.

Dne 1. října 2011 bylo v sousedství divadla otevřeno muzeum zvané MEMU (zkratka pro „paměť“ a „muzeum“), které dokumentuje historii divadla San Carlo a italské opery vůbec.

Foto: Profimedia