Klenot české opery Rusalka měla premiéru 31. března 1901

31. března 1901 měla v pražském Národním divadle světovou premiéru nejoblíbenější a ve světě jednoznačně z českých oper nejuváděnější opera, a sice Rusalka Antonína Dvořáka. Tato romantická opera na pohádkové motivy se stala trvalou součástí repertoáru prakticky všech předních světových operních scén. Rusalka patří společně se Symfonií č. 9 „Z Nového světa“, Slovanskými tanci a Violoncellovým koncertem h moll ke Dvořákovým nejzásadnějším vrcholným dílům.

Vznik tohoto klenotu české opery nebyl ovšem zdaleka jednoduchý a přímočarý. Autor libreta, dramaturg Národního divadla Jaroslav Kvapil totiž napsal libreto původně pro skladatele Aloise Jiránka, dnes už prakticky zapomenutého hudebníka, který žil na území dnešní Ukrajiny. V průběhu práce však Kvapil došel k názoru, že je pro Jiránka příběh až příliš dobrý a místo Jiránkovi nabídl libreto několika dalším skladatelům - mimo jiné Oskaru Nedbalovi a Josefu Sukovi. Ti však o text neměli zájem. Samotnému Dvořákovi se ovšem Kvapil příběh poslat neodvážil a teprve poté, co vyšel inzerát, že naopak Mistr Dvořák shání nějaké zajímavé libreto ke zhudebnění, našlo si k němu Kvapilovo dílo cestu. A Dvořáka zaujalo. Není divu; v závěru své skladatelské kariéry i života se totiž věnoval pohádkovým a mýtickým námětům. Měl v té době na svém kontě už mj. sbírku symfonických básní inspirovaných Erbenovou Kyticí a pohádkovou operu Čert a Káča.

Kvapil ve své době uváděl, že mu inspirací, v souladu s vlasteneckým duchem, byla především rovněž Kytice Jaroslava Erbena a jedná se tedy o českou pohádku. Nedá se ovšem přehlédnout i podobnost s pohádkou o malé mořské víle Hanse Christiana Andersena (ostatně Kvapil nějakou dobu v Dánsku pobýval).

Premiéra v ohrožení

To, že Rusalka bude uvedena v Národním divadle v Praze, bylo jasné už krátce poté, co ji Dvořák dokončil. Do rolí byly obsazeny největší domácí hvězdy své doby - Rusalku měla zpívat jedna z nejvýznamnějších sopranistek tehdejší Zlaté kapličky Růžena Maturová, prince tehdy hvězdný tenor Karel Burian. Jenže Burian se v den D jaksi zapomněl ve společnosti, a pro potřebný výkon tak zřejmě nebyl ve formě. Jak později popsal jeho indispozici muzikolog Otakar Šourek: Burian „zapomněl se ve chvíli dobré nálady ve veselé společnosti udržet svěžím pro večerní důležitý a náročný úkol v úloze princově“. Což mimochodem nebylo poprvé ani naposled, protože ve vzpomínkách Jaroslava Kvapila se lze dočíst, že „Burian obvyklým svým způsobem půldruhé hodiny před začátkem premiéry odřekl a nebýti obsazení náhradního, byla by bývala na hromadě slavná premiéra, k níž se sjeli kritikové i z ciziny.“

Zaskočil ho tedy Bohumil Pták, s nímž se počítalo až pro reprízy (s prosbou o záchranu premiéry dokonce k němu do bytu vyrazila z divadla delegace v čele se samotným Dvořákem); jeho výkon byl bez chybičky a představení bylo tedy nejen zachráněno, ale Pták dokonce svým výkonem nemálo přispěl k úspěchu premiéry.

Hudebního nastudování Rusalky se ujal šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic, režie byla přidělena Robertu Polákovi; lesní scény v 1. a 3. jednání navrhl dnes už pozapomenutý, ale ve své době ceněný malíř Ferdinand Engelmüller, zámek ve 2. jednání významný český architekt Jan Kotěra a kostýmy akademický malíř, grafik, ilustrátor a scénograf Karel Šimůnek. První inscenace byla hrána až do roku 1910 a za tuto dobu proběhlo 69 představení tohoto nastudování. V Národním divadle bylo nastudováno dalších třináct inscenací, poslední a dosud uváděná měla premiéru v květnu 2008. Nejdéle setrvala na repertoáru inscenace režiséra Václava Kašlíka a scénografa Josefa Svobody, která se v letech 1960-1991 se dočkala 642 repríz.

Rusalka na zahraničních jevištích

Přestože na českých jevištích se tato romantická hudební pohádka stala téměř okamžitě jednou z nejoblíbenějších oper, cesta na významné světové scény byla překvapivě zdlouhavá. V zahraničí Rusalka zazněla poprvé v Madridu a Barceloně v roce 1924 během hostování Slovenského národního divadla. Provedení tehdy řídil Oskar Nedbal. V Německu ji poprvé nastudoval v roce 1929 ve Stuttgartu dirigent Hans Swarowsky. Díky zájezdům Národního divadla byla pak Rusalka představena v roce 1955 divákům v Moskvě, o rok později v Berlíně, v roce 1958 v Benátkách a 1964 v Edinburghu. Ze zahraničních nastudování k nejvýznamnějším patří inscenace režiséra Davida Pountneyho v Anglické národní opeře v Londýně z roku 1983. V roce 1987 pak Rusalku uvedla Vídeňská státní opera v hudebním nastudování Václava Neumanna s Gabrielou Beňačkovou a Peterem Dvorským v hlavních rolích a tatáž inscenace byla v roce 1993 uvedena poprvé i v Metropolitní opeře v New Yorku a poté do roku 2014 v několika dalších revivalech. Paříž čekala na Rusalku do roku 2002, kdy ji v Opéra Bastille nastudoval režisér Robert Carsen s Evou Urbanovou v roli Cizí kněžny. V roce 2008 byla zařazena do programu Salcburského festivalu a od té doby celosvětová popularita Rusalky a čestnost jejího uvádění roste.

Současní operní režiséři ovšem často nepřistupují v Rusalce jako k pohádce, ale jako k dramatu s erotickým podtextem o nešťastné lásce. Řada takových inscenací je tedy více než diskutabilních. Rusalka už byla například na scéně zobrazena jako prostitutka, která netančí v lese, ale hledá klienty na dálničním odpočívadle, a v poslední inscenaci z roku 2020 v Madridu byl příběh přesazen do divadelního prostředí a z Rusalky se stala zraněná baletka.

Foto: Profimedia