Letitou značkou Pražského jara je nezaměnitelné „f“

Festival Pražské jaro měl v roce 1946 oslavit 50. výročí existence České filharmonie. V průběhu let se z něj stala mezinárodní přehlídka světových interpretů napříč kontinenty. Oslavy v roce 1946 inicioval tehdejší šéfdirigent České filharmonie Rafael Kubelík. Zahajovací večer prvního ročníku Pražského jara proběhl 11. května 1946 a byl sestaven z děl Josefa Bohuslava Foerstera, Otakara Ostrčila a Antonína Dvořáka; na koncertě 12. května (v úmrtní den Bedřicha Smetany) pak zazněla v provedení České filharmonie Smetanova Má vlast.

Nejtradičnější festival klasické hudby má nejprogresivnější vizuální styl

Autorem loga, jímž se festival prezentuje už od prvního ročníku, je český malíř, grafik, ilustrátor, typograf a jeden z průkopníků české moderní scénografie František Muzika. Dal mu symbolický tvar elegantního houslového klíče v podobě prvního písmene slova festival - „f“. Logo je tak výrazné a na první pohled jednoznačně zařaditelné, že bylo v roce 2005 vybráno mezi stovku ikon českého designu 20. století v rámci Czech 100 Design Icons. Nadčasovost loga potvrzuje i skutečnost, že je v nezměněné podobě užíváno dodnes.

Všestranný výtvarník František Muzika

František Muzika (1900–1974) po maturitě na malostranské reálce studoval na Akademii výtvarných umění u Vratislava Nechleby a Jakuba Obrovského. V roce 1921 nastoupil do speciální školy na Akademii výtvarných umění k profesoru Krattnerovi, kterou byl ovšem nucen kvůli svému výtvarnému cítění, jež se rozcházelo s názory profesora Kattnera, o rok později opustit. V témže roce byl přijat do sochařského ateliéru profesora Štursy, kde mu bylo dovoleno i nadále malovat. Studia na Akademii ukončil v roce 1924.
V roce 1938 vyhrál František Muzika konkurs na místo profesora Uměleckoprůmyslové školy v Praze, Ministerstvo školství však jeho jmenování zamítlo. Na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou nastoupil až po osvobození v roce 1945 a působil tu až do roku 1970, kdy byl především kvůli zdravotním problémům nucen svou pedagogickou činnost ukončit.

Do knižní grafiky se František Muzika poprvé pustil v roce 1922. V roce 1925 se stal externím redaktorem Literárního světa, v roce 1927 redaktorem nakladatelství Aventinum. Pro toto nakladatelství pak upravoval několik dalších let většinu publikací, kreslil karikatury a psal výtvarné kritiky do Rozprav Aventina.
V roce 1921 vstoupil František Muzika do avantgardní skupiny Devětsil, v roce 1923 se stal členem Nové skupiny, která se s původním Devětsilem rozešla, ovšem v jeho původním programu pokračovala. V témže roce se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes.
Své první obrazy namaloval Muzika již na Akademii výtvarných umění; první výstavu absolvoval v roce 1922, kde na Jarní výstavě Devětsilu představil soubor svých 12 obrazů. Od roku 1923 až do roku 1938 se zúčastnil se svými obrazy všech členských výstav Spolku výtvarných umělců Mánes jak v Československu, tak i v zahraničí. Během let 1939 – 1945 byla jeho výstavní činnost zakázána směrnicemi o tzv. zvrhlém umění. Po skončení války pak v roce 1946 František Muzika uspořádal soubornou výstavu své válečné tvorby a ve stejném roce se v Paříži účastnil výstavy československého umění. O rok později spolu s dalšími československými umělci vystavoval v Anglii, v roce 1948 zahajoval výstavu československého moderního umění v Bruselu.

Už během svého života obdržel František Muzika celou řadu významných ocenění; 1936 bronzovou medaili za scénické návrhy na mezinárodní výstavě dekorativních umění v Miláně, 1949 státní cenu za vykonané dílo v oboru knižní grafiky, 1959 zlatou medaili za Krásné písmo na mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku a Matějčkovu cena SČVU. V roce 1966 byl vyznamenán Řádem práce za celoživotní dílo.

František Muzika je autorem jednoho z nejrozsáhlejších typologických děl, které ani po 50 letech od svého vzniku nemá konkurenci. Kniha se jmenuje Krásné písmo a vyšla ve dvoudílném vydání, členěném do pěti částí. První dvě části se zaměřují na latinku starověku, raného středověku a na latinku gotiky. Druhý díl obsahuje latinku renesanční, latinku období baroka a klasicismu a závěrečnou částí je latinka od počátku XIX. století. Publikace zachycuje původ, vývoj a historické souvislosti latinkových písem. Za toto dílo byl František Muzika jmenován zasloužilým umělcem.

František Muzika se též výrazně profiloval jako úspěšný scénograf

Během let 1927 – 1947 vytvořil Muzika více než stovku scénických výprav pro divadlo. Poprvé vstoupil na divadelní jeviště roku 1927, a to v malém avantgardním divadle Dada, řízené Jiřím Frejkou, pro které vytvořil několik extravagantních kostýmů pro o bláznivou revue Dona Kichotka. V letech 1929-31 vytvořil řadu výprav v Zemském divadle v Brně, kde spolupracoval s nejvýznamnějším avantgardním režisérem Jindřichem Honzlem; oba měli obdobná ideová východiska a díky Muzikovi mohl Honzl uskutečnit svou koncepci moderního lyrického divadla na velké scéně.
V roce 1932 se Muzika podílel na Honzlově inscenaci Vančurova Alchymisty v pražském Národním divadle; o čtyři roky později začaly pak do jeho výprav pronikat i fantazijní novotvary z jeho obrazů, které tvořily jevištní řeč mezi konstrukcí a imaginací vedoucí až k surrealistickému vyjádření.
Výtvarné umění a divadlo byly pro Muziku spojitými nádobami; dokladem toho je například výprava pro Výlety pana Broučka Leoše Janáčka, Juliettu Bohuslava Martinů i další inscenace děl Bohuslava Martinů: Špalíček, Hry o Marii, Divadlo za branou. Svůj výrazný rukopis uplatnil v činoherních inscenacích (Shakespearovo Jak se vám líbí, Večer tříkrálový), imaginární linii uzavřela v roce 1947 Wilderova hra Jen o chlup v režii Jiřího Voskovce. K jeho architektonickým výpravám patří též Goethův Faust, Gluckův Orfeus a Eurydika, Sofoklova Antigona, Euripidova Medea či Mozartova Figarova svatba.

Foto: Profimedia