Masožravá Adéla na filmovém plátně. Poprvé zamlaskala před 45 lety

Aj hleďme! Rosalba Dexteri na českém palouku. Vzácný leč vysvětlitelný to úkaz. Drobná seménka této etiopské rostliny zavléká do Egypta v zažívacím traktu pastejřík kostrbatý – oblíbená to potrava tam přezimujícího rarocha vrtivého, který je pak přenáší na obrveném kořeni svého zobanu do naší domoviny.

U druhého září je v kalendáři zapsáno jméno Adéla. Jedná se o počeštěnou verzi starogermánského jména Adalheid a vykládá se jako „ušlechtilá, vznešená bytost“. Jméno existuje v řadě variant, a tak 2. 9. slaví všechny Adélky, ale i Adléty, či Adelheidy nebo Adaly. Obliba tohoto jména stále roste, například v roce 2008 se podle údajů Českého statistického úřadu jednalo o čtvrté nejčastější jméno mezi novorozenci.

Řadu slavných nositelek tohoto jména najdeme i v historii. Například francouzská královna Adéla Akvitánská (945?–1004), Adéla Flanderská (1064?–1115), dánská královna, vévodkyně z Apulie a Kalábrie, či Adéla Míšeňská (1160–1211), česká královna, manželka Přemysla Otakara I.

Adélku najdeme i v Babičce Boženy Němcové, jako další z babiččiných vnoučat vedle Barunky, Jana a Viléma, a princezna Adélka je i jednou z hlavních postav filmové pohádky z roku 1984 S čerty nejsou žerty, kde je protipólem zlomyslné a nafoukané Angeliny.

Patrně nejznámější filmovou Adélou (alespoň u nás) je pak asi masožravá rostlina ve filmu Oldřicha Lipského a Jiřího Brdečky Adéla ještě nevečeřela z roku 1977. Hlavním hrdinou je, jak známo, slavný detektiv Nick Carter, který v Praze pomáhá policejnímu komisaři Ledvinovi vyřešit záhadný zločin – zmizení psa hraběnky Thunové. Ukáže se, že Carterovým protivníkem je jeho věčný rival, ďábelský botanik, zločinec mezinárodní pověsti hrabě von Kratzmar. Ten Nicku Carterovi připraví řadu nebezpečných a důmyslných léček, což ovšem slavnému hrdinovi, který je nepřemožitelný, neprůstřelný, nebojácný a neohrožený, nedělá žádné zvláštní potíže.

Komedie získala řadu ocenění u nás i v zahraničí, i proto, že byla skvěle obsazena. Roli velkého detektiva neodolatelným způsobem ztvárnil Michal Dočolomanský, jeho českého kolegu si zahrál Rudolf Hrušínský, role zlosyna byla nezapomenutelnou kreací Miloše Kopeckého. Mimochodem, role Nicka Cartera byla nabídnuta americkému herci Robertu Redfordovi, kterému se sice scénář líbil, ale jeho agent se vysmál honoráři. Kostýmy jsou dílem Theodora Pištěka a na animované části filmu se podílel Jan Švankmajer, který také vytvořil podobu masožravé Adély, kterou též skvěle animací rozpohyboval. K úspěchu filmu přispěla i výborná kamera Jaroslava Kučery, který skvěle zachytil půvaby a atmosféru secesní Prahy. Autorem hudby byl výtečný český skladatel filmové hudby Luboš Fišer.

Luboš Fišer (1935–1999) byl významným skladatelem soudobé vážné hudby i vyhledávaným a oceňovaným autorem hudby k filmům a televizním inscenacím. V tomto směru má na svém kontě přes 300 titulů.

Luboš Fišer se narodil v Praze. Vystudoval skladbu na konzervatoři pod vedením skladatele Emila Hlobila a absolvoval svou Symfonií č. 1. Pod vedením Emila Hlobila si pak vzdělání doplnil studiem na hudební fakultě AMU, kterou absolvoval svou 2. symfonií. Jednou z jeho profesorek byla i cembalistka Zuzana Růžičková, na kterou pak celý svůj život vzpomínal s hlubokým respektem. V následujícím roce po ukončení studií uvedl Luboš Fišer s úspěchem svou operní jednoaktovku Lancelot.

Během svého života zkomponoval Luboš Fišer celou řadu orchestrálních, ale i komorních či vokálních skladeb. Jeho častým inspiračním zdrojem byly kulturní památky dávné minulosti – sumerské či chetitské texty, středověká rytířská kultura, období renesance, či výtvarná díla významných malířů minulosti. Přelomem ve vývoji jeho tvorby byla šedesátá léta, kdy se podobně jako řada jiných skladatelů té doby seznámil s kompozičními postupy tzv. Nové hudby, a do svého hudebního jazyka začlenil prvky aleatoriky a témbrové hudby.

Vedle toho byl Luboš Fišer vyhledávaným a uznávaným autorem hudby k celovečerním filmům, animovaným snímkům i k televizním inscenacím a seriálům. Spolu se Zdeňkem Liškou patřil k nejplodnějším autorům české filmové hudby; jeho hudba dokázala vždy dokonale vystihnout atmosféru daného díla a režiséři si jej navíc považovali pro jeho velkou pracovitost, spolehlivost, zodpovědnost a profesionalitu.

K celovečernímu hranému filmu se Luboš Fišer dostal poprvé roku 1963, kdy získal zakázku na hudbu pro film Okurkový hrdina. V následujících pěti letech složil Fišer hudbu k dalším devíti filmům, z nichž za zmínku stojí především Dita Saxová a Případ pro začínajícího kata. V dalších letech se podílel na vzniku více než čtyř desítek celovečerních filmů. Dokázal skvěle vystihnout atmosféru jakéhokoliv filmového žánru, ať už to byla černá surrealistická hříčka Valérie a sedm divů, dramata Petrolejové lampy, Babička, Morgiana, Zlatí úhoři, Smrt krásných srnců, filmy z nemocničního prostředí Pozor, vizita!, Sestřičky, nostalgický snímek Lásky mezi kapkami deště, fraška Slaměný klobouk či parodické komedie Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech. Právě v tomto filmu se znovu sešla ústřední trojice z „Adély“ Michal Dočolomanský, Miloš Kopecký a Rudolf Hrušínský, který ovšem v roli geniálního šíleného vynálezce Orfanika přešel na stranu zločinu.

Zajímavosti kolem filmu:

Profesor Albín Boček se při setkání s baronem Kratzmarem podivuje diplomu z Faustovy univerzity ve Wienerschnitzelbergu – což doslova znamená „hrad vídeňský řízek“.
Během natáčení vznikla i slavná fotografie, na které si inspektor Ledvina, alias Rudolf Hrušínský přihýbá z půllitru. Ta se zalíbila řediteli jednoho pivovaru natolik, že se herce zeptal, zda by ji nemohl zařadit do podnikového kalendáře. „Klidně tu fotku použijte, ale pošlete mi za to nějaké to pivo k Vánocům,“ řekl prý Hrušínský. Ředitel slovo dodržel a před Vánocemi zastavila u Hrušínských Avie plná piva.
Když nevyšlo obsazení Roberta Redforda do role Nicka Cartera, tvůrci uvažovali pro obsazení do hlavní role i o Jiřím Kodetovi, Ladislavu Štaidlovi či Jaromíru Hanzlíkovi.
Zvuky mlaskající masožravé rostliny Adély imitovaly namydlené dlaně, ale také voda ve vaně, zvon ve výlevce, namočený ručník i litr mléka v tehdejším igelitovém sáčku.
Autorem ukolébavky Princi můj maličký, spi, kterou tento film zpopularizoval i mezi posluchači, kteří právě neholdují klasické hudbě, není Wolfgang Amadeus Mozart, jak se dlouho věřilo, ale německý lékař a amatérský skladatel Bernhard Flies, který ukolébavku zkomponoval pro divadelní hru Friedricha Wilhelma Gottera Esthe. O Berlíňanovi Fliesovi se toho mnoho neví, snad jen, že se narodil někdy kolem roku 1770 a zůstalo po něm několik písní a klavírních skladeb.

Při premiéře v pražském kině Blaník se film promítal 15 týdnů 4x denně a téměř vždy před vyprodaným sálem. Prodalo se 196 tisíc lístků a stejný zájem byl i v jiných městech.