Mistrovská díla renesančních skladatelů, ale i podvodní alchymisté či lví dvůr

Rok 2022 je ve znamení dvou velkých „Rudolfovských“ výročí. Jeden z beze sporu nejvýznamnějších evropských panovníků, který proslul nejen svými vladařskými schopnostmi, ale také citem pro kulturu a umění, Rudolf II., se totiž narodil 18. července 1552 a zemřel 20. ledna 1612.

Za jeho působení se Praha bez nadsázky stala nejvýznamnějším kulturním městem v tehdejší renesanční Evropě. Císař na svůj dvůr zval přední vědce a umělce své doby, na Pražském hradě vznikla nejrozsáhlejší sbírka uměleckých předmětů, která neměla v tehdejším světě obdoby a která položila základ mnoha současným evropským galeriím, a Praha se též stala důležitým centrem hudby.

Spolu s Rudolfem II. totiž přišla v roce 1583 do Prahy i pověstná kapela, kterou vedl všestranný vlámský hudební skladatel Philipp de Monte. V ní působili vynikající hudebníci z celé Evropy, z nichž se valná většina podílela nejen na hudebním chodu orchestru, ale též pilně komponovala, ať už hudbu ke dvorským slavnostem či díla duchovní skladby. A tak se v Praze hrála hudba Charlese Luythona, Alessandra Orologia, Jacoba Regnarta, či Hanse Leo Hasslera a Melchiora Francka.

To, že v té době byla v Praze vysoká skladatelská i interpretační hudební úroveň dokládá například i to, po roce 1585 v Praze v kostele sv. Jana působil několik let jako varhaník vynikající slovinský skladatel a jeden z nejvýznamnějších zástupců vrcholného polyfonického kompozičního slohu Jacobus Handl Gallus.

Z českých skladatelů, kteří se mohli směle měřit se svými evropskými kolegy, se prosadili zejména Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, jehož skladby byly provozovány v Evropě, a též rektor pražské univerzity a jeden z nejslavnějších humanistických básníků své doby píšících latinsky – Jan Campanus Vodňanský. Pod jeho vedením se Pražská univerzita věnovala pěstování hudby a navazovala na humanistické renesanční tendence v muzicirování.

Rudolf II. se narodil se 18. července 1552 ve Vídni jako třetí potomek císaře Maxmiliána. Spolu s bratrem Matyášem byl vychováván u svého strýce Filipa II. ve Španělsku, a právě zde byly položeny základy jeho zájmu o umění. V roce 1572 se Rudolf stal českým a římským králem. Záhy se z Vídně přestěhoval do Prahy a jeho císařský dvůr se stal útočištěm řady nejvýznačnějších vědců a umělců své doby, ale též podvodníků ze všech koutů světa. Císař se zajímal jene o umění, ale i astronomii, matematiku, fyziku a chemii a jeho pozornosti neunikla ani alchymie či černá magie.

Po přesídlení do Prahy sem nechal Rudolf II. přemístit i část vídeňských sbírek, kvůli nimž nechal přestavět severozápadní část hradního areálu a vznikl tak mimo jiné třeba i Španělský sál, kde byla umístěna velká část obrazů podobně jako v přilehlých komnatách a chodbách. Rudolfova sbírka čítala více než 3000 exponátů z rozličných oborů umění i věd a panovník rozhodně penězi na četné nákupy obrazů po celé Evropě nešetřil. Mezi nejvýznamnější skvosty Rudolfovy malířské sbírky tak patřila například díla Michelangela, Raffaela, A. Dürera, Tiziana Rafaela, Leonarda da Vinciho a řady dalších význačných umělců. Kromě malířství miloval Rudolf II. i sochařství. A tak se v jeho dílnách tesalo, odlévalo a tvořilo se tu z různých materiálů. K nejčastěji používaným materiálům patřila sádra, vosk, polodrahokamy, pálená hlína a stříbro. Za vrchol zlatnického umění na Rudolfově dvoře je pak považována Rudolfova koruna, kterou navrhl Jan Wermeyen a vypracovali ji pražští zlatníci. Po císařově smrti se používala jako koruna Rakouského císařství a dnes se nachází ve vídeňském Hofburgu.

Umělci na císařově dvoře se věnovali i glyptice, tedy řezbě drahých kamenů, a kromě všech těchto uměleckých oborů se na dvoře uplatnilo také hodinářství a mechanictví. Císařův sběratelský zájem byl ovšem také zaměřen na nevšední kuriozity. A tak se v jeho sbírkách nacházely přírodní předměty, polodrahokamy i různé jiné kameny, exotické ovoce a ořechy nebo herbáře. Některé z těchto předmětů, například ořechové skořápky, korály a mušle, pak byly předělány na číše, misky.

Rudolf II. patřil i mezi nadšené stoupence alchymie, která také jeho dvůr proslavila. Rudolfovi se přezdívalo „kníže alchymistů“, ale jeho láska k takovýmto exaktním vědám způsobila, že častokrát přijímal do svých služeb podvodníky, jimiž byli například Jeroným Alessandro Scotta či Eduard Kelley. Vedle nich zde ovšem působily i skutečné osobnosti, například lékař Michael Maier, jehož dílo Atalanta fugiens patří k opravdovým klenotům alchymie. Dále tu byl přírodovědec John Dee a také astronomové zvučných jmen. K nejznámějším patří Tyge Ottesen Brahe (Tychon Brahe). Ten do Prahy přišel ke konci 16. století na osobní pozvání lékaře Rudolfa II., matematika a astrologa Tadeáše Hájka z Hájku. Na jeho přímluvu mu Rudolf vytvořil dobré podmínky pro astrologická pozorování a poskytl mu pro ně zámek v Benátkách nad Jizerou, kde Tychon de Brahe začal budovat observatoř a přivezl sem knihovnu a řadu přístrojů, které zdokonalil nebo dokonce sám vynalezl.

Traduje se, že alchymisté sídlili na Pražském hradě v pověstné Zlaté uličce, která měla své jméno získat podle zlata, které se tu alchymisté snažili vyrobit. Ve skutečnosti alchymisté ve Zlaté uličce nikdy nebydleli a vznik jejího pojmenování není vůbec lichotivý – název prý údajně vznikl od barvy moče a výkalů, kterými byla neustále zaneřáděná.

Za Rudolfa II. byly na Hradě vybudovány také konírny, ptáčnice a tzv. lví dvůr, kde byla chována exotická zvířata, především lvi, jako symbol královské moci. Prvního lva dostal Rudolf II. darem od tureckého sultána. Tvrdí se, že Tychon Brahe předpověděl, že lev i Rudolf II. jsou narozeni ve stejném znamení zvěrokruhu a budou mít stejný osud, čili zemřou ve stejnou dobu. Kroniky skutečně potvrzují, že lev zemřel roku 1612 a za několik dní skonal také císař, který trpěl mnoha zdravotními problémy – onemocněním plic, jater, ale i syfilidou. Zemřel ráno 20. ledna 1612.

Rudolf II. se nikdy neoženil a měl výslovný odpor k manželskému svazku. Což ovšem zdaleka neznamená, že by se ženám vyhýbal, ba naopak prý byl krásnými ženami dokonce posedlý. Měl mnoho milenek; k nejznámějším patřila hraběnka Kateřina Stradová, dcera jeho dvorního antikváře, vzdělaného Jakuba Strady z Rosbergu, který byl hlavním pořadatelem císařských uměleckých sbírek.

Podle dobových pramenů byla Kateřina velmi půvabná, ale také vzdělaná a kultivovaná. Rulfovou milenkou se stala ještě před dovršením patnáctého roku. V té době byl sice Rudolf, a to už od dětského věku, zasnoubený s Isabelou Klárou Evženií ze španělské větve Habsburků, ale svatbu neustále odkládal. Podle mnohých to bylo proto, že to byla právě Kateřina, kterou skutečně miloval. Dokonce se spekuluje, že se s ní tajně oženil. Pravdou ovšem je, že Kateřina porodila císaři první dítě už ve svých osmnácti letech a rychle přibývaly další. Jejich počet není přesně znám, nejméně jich bylo šest, někdy se uvádí i osm. Všechny sice byly jako nemanželské vyloučeny z nástupnictví, nicméně se pyšnily přízviskem d‘Austria, což bylo tradiční označení pro habsburské levobočky, a čekala je kariéra v armádě nebo v duchovenstvu. Prvorozeným synem byl Julio Caesar, který se později neblaze proslavil jako násilník a šílenec. Panovník jeho výstřelky dlouho přehlížel, ale když Julio Caesar v roce 1608 na zámku v Českém Krulově zabil a rozčtvrtil tělo své milenky, nechal ho zavřít do domácího vězení, kde o rok později zemřel.

Dlouholetý vztah s Kateřinou ovšem císaři nijak nebránil v tom, že měl vedle ní i řadu jiných milenek, ovšem Kateřina stále zůstávala po jeho boku. Po Rudolfově smrti v 1612 se Kateřinina stopa z historických pramenů vytrácí. Lze se ovšem domnívat, že i v dalších letech se těšila velké vážnosti, jako by šlo o skutečnou vdovu po císaři. Sama odešla na věčnost v roce 1629.

Foto: Profimedia