Múzou stárnoucího skladatele byla mladičká černovláska z Písku
12. srpna 1928 zemřel v Moravské Ostravě světově uznávaný český skladatel Leoš Janáček. K jeho nejslavnějším kompozicím jej inspirovala o téměř čtyři desítky let mladší Kamila Stösslová.
Leoš Janáček je ve světě nejhranějším českým operním skladatelem a podle statistiky portálu Operabase se řadí mezi dvacet nejhranějších operních skladatelů vůbec. V určitých ohledech byl Janáček velmi progresivní; byl jedním z prvních skladatelů, který napsal operu na neveršovaný text (byla to Její pastorkyňa z roku 1904), a Věc Makropulos z roku 1926 na motivy divadelní hry Karla Čapka je první operou, ve které se telefonuje.
Nejplodnějším tvůrčím obdobím Leoše Janáčka (1854-1928) bylo posledních deset let jeho života; v té době napsal většinu svých nejúspěšnějších a umělecky nejzásadnějších děl. A nepochybně to souvisí s pozdní láskou stárnoucího skladatele k mladičké černovlásce z Písku Kamile Stösslové, která byla v závěru skladatelova života jeho múzou. Napsal jí na 700 dopisů a díky ní zkomponoval svá nejdůležitější díla. Byla bez nadsázky jeho osudovou ženou, jak ve smyslu inspirace, tak života a vlastně i jeho smrti.
Ostatně v životě slavného skladatele bylo několik zásadních momentů; předně nepříliš šťastné manželství, smrt jeho mladšího syna Vladimíra, který zemřel ve svých dvou letech na spálu, smrt jeho dcery Olgy, která zemřela na tyfus. A setkání s Kamilou Stösslovou.
Pravda, než se setkali, měl už Janáček na svém kontě Její pastorkyni. Na té pracoval asi deset let, dokončil ji 18. ledna 1903, premiéru měla o rok později, nicméně až do této doby, tedy do jeho padesátin, takřka nic nenasvědčovalo, že v Brně žije a vyučuje budoucí světový klasik. Jeho hlavním povoláním bylo v té době vyučování hudby.
První setkání Janáčka s Kamilou Stösslovou se odehrálo v červenci roku 1917 v Luhačovicích, kam 25letá Kamila, provdaná za obchodníka se starožitnostmi, přijela se svým ročním synkem. Skladatel jezdil do Luhačovic pravidelně od roku 1903, a když tu v červenci 1917 v parku na lavičce potkal mladou smutnou dívku, obratem jí poslal kytici růží s dopisem, kterých v průběhu 12 let přibývalo.
Pro připomenutí, Leoš Janáček se narodil 3. července 1854 v moravských Hukvaldech a Kamila Stösslová, za svobodna Neumannová, se narodila 12. září 1891 v jihočeské Putimi. Věkový rozdíl mezi nimi tedy činil 37 let. Když se v červenci roku 1917 potkali, Janáček slavil své 63. narozeniny, zatímco Kamile Stösslové bylo necelých 26 let.
Později se seznámily celé obě rodiny; vzájemně se stýkaly, Janáček Stösslovy zvával na koncerty a premiéry do Brna, Prahy i Vídně, Janáčkovi zase jezdili do Písku. Stösslovi a Janáčkovi si dokonce materiálně vypomáhali za první světové války a skladatel měl dobrý vztah i se samotným Davidem Stösslem, kterému dokonce pomohl získat po skončení první světové války československé občanství. Ostatně David Stössl patrně bral vztah Leoše Janáčka ke své ženě pragmaticky. Známost se společensky uznávaným skladatelem rozhodně nemohla být jeho rodině na škodu a samotná Kamila si pravděpodobně v plném rozsahu ani neuvědomovala, jaký vliv na Janáčka má, byť jí jeho přízeň nepochybně lichotila. Vážila si jej jako významné osobnosti, ale k hudbě, kterou psal, valný vztah neměla.
Přesto se stala pro stárnoucího skladatele velkou inspirací; právě v období jejich vzájemného přátelství Janáček dokončil rozpracovanou operu Káťa Kabanová a postupně vznikaly klenoty světové hudby jako rapsodie Taras Bulba, opera Příhody Lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Glagolská mše nebo poslední opera Z mrtvého domu podle Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu. A v tomto tvůrčím období i Janáčkova slavná Sinfonietta, a s trochou nadsázky lze říci, že u vzniku tohoto dílka byla dokonce svým způsobem Kamila Stösslová osobně. Janáček si totiž oblíbil jihočeský Písek a do města rád a pravidelně zajížděl. Při jedné z návštěv města jej doprovázeli i manželé Stösslovi a při společné procházce po parku přišli do míst, kde hrála místní posádková vojenská kapela promenádní koncert. Vojenští trubači v tu chvíli hráli fanfáry, které se Janáčkovi velmi zalíbily, a on si okamžitě do svého všudypřítomného notýsku, do kterého si průběžně poznamenával zvuky a další inspirace ze svého okolí, učinil několik poznámek. Nedlouho nato byl požádán o složení skladby pro Všesokolský slet, jíž se stala právě jeho slavná Sinfonietta, pro jejíž úvodní fanfáry našel Janáček bezpochyby inspiraci právě díky vystoupení píseckých vojenských trubačů.
Naposledy se Leoš Janáček v luhačovických lázních, kde započala jeho láska ke Kamile Stösslové, ubytoval 1. července 1928. Třetí den po příjezdu oslavil 74. narozeniny. Po skončení třítýdenního pobytu v Luhačovicích odjel 21. července do Brna, kde očekával příjezd Kamily Stösslové, kterou pozval na prázdniny do Hukvald. Tam společně odjeli i s jejím tehdy desetiletým synem Ottou 30. července. Při jedné procházce lesem, 6. srpna, se Otta ztratil, Janáček se jej vydal hledat a v letní bouřce se nachladil. Po 2 dnech ulehl, a přesto, že to odmítal, 10. srpna byl se zápalem plic převezen do soukromého sanatoria MUDr. Kleina v Moravské Ostravě, kde 12. srpna 1928 v deset hodin dopoledne zemřel na selhání srdce. Kamila sice hned napsala jeho ženě telegram, ale ta už manžela nezastihla živého.
Kamila Stösslová svého o téměř čtyřicet let staršího obdivovatele přežila jen o několik let. Zemřela v nedožitých 44 letech v Písku na rakovinu.
Vztah Leoše Janáčka ke Kamile Stösslové byl několikrát popsán ve skladatelových biografiích i uměleckých zpracováních. Například František Kožík mu věnoval knihu s názvem Po zarostlém chodníčku, Vlastimil Vokurka publikaci Luhačovice a Leoš Janáček, dirigent a znalec Janáčkova díla Jaroslav Vogel knihu Leoš Janáček, Život a dílo a režisér Jaroslav Jireš film Lev s bílou hřívou.
Foto: Profimedia
