Na místě kapelníka ve Stavovském divadle se střídal s Bedřichem Smetanou, a to hned dvakrát. Jan Nepomuk Maýr

Za podpory rodiny Lobkoviců studoval Jan Nepomuk Maýr v pražském křižovnickém konventu a po absolutoriu dvouletého varhanického kurzu u Roberta Führera a školení u Jana Nepomuka Vitáska odešel do Vídně, kde se zdokonaloval ve zpěvu a zároveň vyučoval hudbu ve vídeňských šlechtických rodinách. Poté působil jak zpěvák a učitel hudby jak ve Vídni, tak i v Lublani, Pešti, Klagenfurtu a dalších městech.

Jako operní zpěvák, tenorista, debutoval s největší pravděpodobností v roce 1839 v Klagenfurtu a vystupoval i na dalších štacích ve střední Evropě. Jeho manželkou byla překladatelka Emílie Ujková-Maýrová, která pod inciálami M. Ugka či pod pseudonymy Vědoslav Pražský nebo J. Pražský překládala divadelní hry a operní libreta z italštiny, francouzštiny a němčiny. Podle místa narození dětí působili manželé Maýrovi v roce 1837 v Kluži, roku 1839 ve Vídni a roku 1841 v Košicích.

V roce 1842 byl Maýr osloven ředitelem Stavovského divadla J. A. Stögrem, aby se vrátil do Prahy a stal se členem nově otevřeného Nového divadla v Růžové ulici. Maýr nabídku přijal, ovšem po ukončení činnosti Stögrova divadla odešel k dvornímu divadlu v Darmstadtu. Po dvou letech se na výzvu Františka Ladislava Riegera vrátil do Prahy a stal se členem Stavovského divadla. Podle dobové kritiky sice měl příjemný hlas, ale zprvu mu vytýkala poněkud nepřirozené herecké vystupování, které se ovšem v průběhu let značně vylepšilo.

Po sezóně 1848/49 Maýr svou pěveckou dráhu ukončil a věnoval se dirigování. V letech 1849–1850 byl ředitelem a dirigentem pěvecko-hudebního spolku Žofínská akademie, v letech 1849–1853 byl kapelníkem Stavovského divadla pro česká představení a řízení scénické hudby v činohrách. V květnu 1851 řídil orchestr Stavovského divadla při prvém velkém koncertu ve prospěch Národního divadla.

V roce 1853 Maýr ze Stavovského divadla odešel působil postupně jako ředitel několika pražských kůrů a o rok dostal povolení ke zřízení v té době třetího hudebního ústavu v Praze pro vyučování zpěvu.

(Stavovské divadlo – dobová rytina, zdroj narodni-divadlo.cz)

V roce 1861 byl jmenován kapelníkem české opery Stavovského divadla a pověřen organizováním samostatného českého operního orchestru, sboru a souboru sólistů pro Prozatímní divadlo. Ve funkci kapelníka setrval až do nástupu Bedřicha Smetany v roce 1866. Na kapelnické místo ve Stavovském divadle se znovu vrátil v roce 1874 poté, co musel Smetana pro velké sluchové problémy místo opustit a zároveň se stal ředitelem Prozatímního divadla. Roku 1880 se na Riegrovo doporučení stal ředitelem připravovaného Národního divadla a měl organizačně, repertoárově a umělecky zajistit jeho otevření. Na tuto funkci rezignoval 4. 3. 1883, ačkoliv měl smlouvu do roku 1888.

Reakce na jeho působení ve vedení divadla nebyly jednoznačné – na jedné straně byla oceňována jeho divadelní zkušenost s řízením divadelního tělesa, na straně druhé byl kritizován za výběr repertoáru, který nesplňoval nároky probouzejícího se národního obrození, hlavně skupiny mladočechů kolem Umělecké besedy, která podporovala Smetanu; zatímco za Maýrem stáli staročeši. Pro počáteční vývoj českého divadla byl ovšem nepostradatelným organizátorem a jeho zásluhy v této oblasti jsou nesporné.

(Jan Nepomuk Maýr (Jan Vilímek, 1883), zdroj: Wikipedie)

Jan Nepomuk Maýr se věnoval také komponování, především scénické hudbě. Skládal hudbu například ke hrám Josefa Kajetána Tyla, ale je také autorem dvou oper: Horymír (Horymírův skok) a Jaromír, vojvoda český, se kterou se neúspěšně zúčastnil soutěže hrabě Harracha o provedení původní české opery. Soutěž tehdy ovšem vyhrál Smetana s operou Braniboři v Čechách. Dále je mu připisováno i několik chrámových skladeb.

Z pěti synů, které měl Maýr se svou ženou se hudební profesi regenschoriho věnoval třetí v pořadí, Jiří; nejvyššího postavení dosáhl čtvrtý syn Karel, který se stal ředitelem cukrovaru v Opatovicích nad Labem.

Jan Nepomuk Maýr zemřel roku 1888 v Praze.

Úvodní obrázek: Jan Nepomuk Maýr (zdroj archiv ND Praha)