Nejhorší sopranistka historie Florence Jenkins zpívala v Carnegie Hall, s respektem na ni prý pohlížel i Enrico Caruso. Za její neschopností možná stála nemoc

"Nikdo před ní se nedokázal tak dokonale osvobodit z pout hudební notace." - Tato slova napsal ve své "Knize hrdinských selhání" novinář Stephen Pile o ženě, která se do historie zapsala coby bezkonkurenčně nejhorší operní zpěvačka. Tato pozoruhodná dáma se jmenovala Florence Foster Jenkins a její příběh je příběhem naprosté neschopnosti, která se zároveň snoubila s nevídaným nadšením, odhodláním a vytrvalostí.

Kariéru pianistky zmařilo zranění

Florence Foster byla nejdříve talentovanou klavíristkou, už v 7 letech poprvé vystoupila veřejně. Ve městě Betlém v Pensylvánii navštěvovala seminář pro mladé dámy na takzvané Moravské univerzitě, kterou v USA už v polovině 18. století založili následovníci Jana Amose Komenského. Celé dny ležela v hudební literatuře i dalších knihách, zámožný otec jí nicméně odmítl dát peníze na vysněná studia v Evropě.

Příjmení Jenkins získala od lékaře Francise Throntona Jenkinse, který si ji vzal deset dnů před jejími 15. narozeninami. O rok později však zjistila, že se od manžela nakazila syfilidou. Odešla tedy od něj a vícekrát v životě s ním prý už nepromluvila. Někteří se nicméně domnívají, že právě vliv této nemoci na nervový systém stál za její pozdější pěveckou nepovolaností.

Kvůli úrazu paže se bohužel musela vzdát kariéry pianistky. Jistý čas se tedy živila aspoň jako učitelka klavíru, po smrti svého otce nicméně zdědila značné jmění. Jsouc zajištěna, začala se pohybovat ve společnosti bohatých Newyorčanů a konečně se intenzivně věnovat zpěvu. Až ve věku 44 let začala pořádat své první recitály, zpočátku soukromé. Coby velká milovnice opery na jejich programy zařazovala slavné a náročné operní árie a její zoufalá, marná, avšak vytrvalá snaha tyto skladby interpretovat se brzy stala fenoménem.

Falešné tóny, čistá duše

Paní "anti-Callasová" byla jen jednou z posměšných přezdívek, které si Florence Foster Jenkins od kritiků vysloužila. Jejímu zpěvu chybělo prakticky vše a téměř úplně: frázování, výslovnost, rytmus, tempo i intonace. Klavírista Cosmé McMoon, který ji pravidelně doprovázel, dělal co mohl, aby se zpěvačce přizpůsobil. Jak je ovšem patrné z jejich společných nahrávek, zázraky přece jen nedokázal. Na svých recitálech Florence navíc zásadně vystupovala v kostýmu, což ještě umocňovalo komický dojem. Zároveň to ale prý byla rozená "show-woman", která si vždy získala plnou pozornost publika.

Troufala si i na nejtěžší kousky koloraturního repertoáru, včetně árie Královny noci Der Hölle Rache z Mozartovy opery Kouzelná flétna. Právě nahrávka této skladby patří k jejím nejslavnějším. Vysoké tříčárkované F, které je v této árii předepsáno, se prý naučila zpívat poté, co nabourala v taxíku. Při havárii vykřikla úlekem a zjistila tak, že je schopná zazpívat "ještě vyšší F, než kdykoli dříve"; namísto žaloby pak řidiči věnovala krabici drahých doutníků.

Pokud šlo o zpěv, zdálo se, že nemá naprosto žádnou soudnost. Kritice se většinou vysmívala a smích publika na svých vystoupeních ignorovala. Někteří byli přesvědčeni, že si svou směšnost musela uvědomovat, ale že příliš milovala veřejné vystupování a pozornost, což nakonec převážilo. Její věrní přátelé jí navíc na koncertech bouřlivě aplaudovali, posílali do novin oslavné články a recenze a popisovali ji jako altruistickou osobu, která především chce hudbou rozdávat radost. Nutno říci, že o svůj nemalý majetek se štědře dělila a výtěžky svých recitálů často věnovala na podporu mladých umělců.

Na svá vystoupení pouštěla pouze nejvybranější společnost. Pravidelně je navštěvovali třeba skladatelé Cole Porter a Gian Carlo Menotti nebo dirigent Thomas Beecham; dokonce i legendární Enrico Caruso prý na ni pohlížel s "náklonností a respektem". Ve věku 76 let nakonec vyslyšela opakované výzvy svých fanoušků a 25. října 1944 konečně vystoupila v Carnegie Hall. Na vyprodaný koncert dorazila řada celebrit. Jedna herečka prý musela být dokonce vyvedena ze sálu, neboť dostala nezvladatelný záchvat smíchu. Druhého dne noviny napsaly řadu zdrcujících, posměšných a sarkastických recenzí. Florence o pět dní později zemřela na infarkt.

Legenda žije dál

Ve filmu Božská Florence z roku 2016 zpěvačku ztvárnila herečka Meryl Streep. Florence Jenkins je dnes již ikonickou postavou a pro mnohé je dokonce i inspirativním příkladem nezlomné vůle a pevného odhodlání jít za svým nedosažitelným snem. Jejím mottem bylo: "Lidé možná říkají, že zpívám špatně. Ale nikdo nemůže tvrdit, že jsem nezpívala vůbec."

Spekuluje se o tom, že interpretační nemožnost Florence Jenkins mohla být způsobena právě terciálním stádiem syfilidy, kterou se pěvkyně nakazila v mládí od manžela a kterou doprovází v pozdějších fázích poškození nervového systému. Léčba rtutí, která se na tuto nemoc používala v době před rozšířením antibiotik, navíc prý může mít za jeden z vedlejších účinků ztrátu sluchu. Florence nicméně zůstává i nadále fascinujícím úkazem, ať už byla příčina jejího komicky příšerného zpěvu jakákoli.

Foto: Meryl Streep jako Florence Jenkins ve filmu Božská Florence (© Profimedia)

Úvodní foto: Florence Jenkins (©Bain News Service)