Nejhranějším skladatelem v evropských zemích ve 2. polovině 18. století byl pražský varhaník František Xaver Brixi

Hudební klan Brixiů je jednou z řady českých skladatelských rodin, v nichž se dědilo hudební nadání z generace na generaci. Navíc se propojil s dalším hudebním rodem, a sice rodinou Bendů, takže není divu, že v této rozvětvené rodině, nebo spíše rodinách, najdeme minimálně dvě desítky výtečných muzikantů napříč několika generacemi.

V rodě Brixiů najdeme dvě rodové linie. Vlkavskou a Skalskou

Ve Vlkavské větvi pocházejí nejslavnější hudebníci z rodiny mlynáře Jana Brixiho (asi 1637-1735, Vlkava) a jeho ženy Alžběty. Jejich nejstarší syn, dědic vlkavského mlýna Jan Brixi mladší byl otcem českého hudebního skladatele a kantora a varhaníka v Mělníce a Manětíně Jana Josefa Brixiho (1711-1762). Synem Jana Josefa pak byl varhaník a ředitel kůru kláštera v Plasích, který v závěru svého života působil jako farář v Plané, Jeroným Brixi, křtěný jako Václav Norbert (1738-1803).

Nejmladší syn Jana a Alžběty, Šimon Brixi (1693-1735) studoval práva na pražské Ferdinandově univerzitě, studium však nedokončil. Roku 1727 jmenován kantorem a varhaníkem ve farnosti u kostela sv. Martina ve zdi na Starém městě Pražském. Z jeho odkazu se dochovaly necelé dvě desítky duchovních skladeb. S manželkou Barborou, dcerou bohatého měšťana v Benátkách nad Jizerou, měl tři děti, z nichž v rodinné hudební tradici pokračoval syn František Xaver (1732-1771), který se stal jedním z nejvýznamnějších českých barokních skladatelů.

František Xaver Brixi studoval na hudebně zaměřeném piaristickém gymnáziu v Kosmonosech a po ukončení studia působil v několika pražských chrámech jako varhaník (například v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně, předtím u sv. Havla na Starém Městě a v dnes již zaniklém kostele Panny Marie na Louži, který stával na dnešním Mariánském náměstí. Mezi uznávané skladatele se zařadil velmi záhy, o čemž svědčí četné skladby, prováděné v letech 1758–1771 na každoročních svatojánských slavnostech, pořádaných na lodích poblíž Karlova mostu.

Počátkem roku 1759 se stal kapelníkem katedrály sv. Víta a tuto, v tehdejších dobách snad nejvýznamnější funkci v pražském hudebním životě, zastával až do své smrti. Protože ovšem jeho předchůdce ve funkci, kapelník a skladatel Jan František Novák byl ještě naživu (penzionován byl ze zdravotních důvodů) a jeho penze odčerpávala z Brixiho platu mandatorně 100 zlatých ročně, Brixi rozdíl dorovnával účinkováním v kostele benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. A právě pro toto místo vznikly proslulé Brixiho koncerty pro varhany a orchestr.

Brixiho umělecký věhlas pronikl velmi brzy i do zahraničí. V sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století patřil v Polsku, Rakousku i na západě Německa k nejhranějším autorům chrámové hudby. Mnichovští jezuité od něho několik let objednávali hudbu k duchovním dramatům. 167 jeho děl je dodnes v opisech zachováno v klášteře cisterciáků v Ottobeurenu.

Na rozdíl od mnoha českých hudebníků a skladatelů té doby Brixi nikdy neopustil Čechy. Téměř celý život prožil v Praze, v posledních letech bydlel v dnešní Thunovské ulici na Malé Straně. Nebyl ženatý a neměl děti. Zemřel v 39 letech, patrně na tuberkulózu.

Skalská větev

Skalská větev se odvíjí od Jindřicha Brixiho (1643-1703), krčmáře ve Skalsku a kantora v Dřísech. Jeho synem byl plzeňský měšťan a kupec Václav Brixi, jehož syn Viktorín Ignác Brixi (1716-1803) působil jako varhaník, klavírista a regenschori v Poděbradech. Hudební pochodeň pak převzal jeho syn Matěj Brixi (1752-1806), též varhaník a regenschori a následně Matějův syn Jan Baptist Brixi (?-† po roce 1813), kantor a hudebník působící na Poděbradsku.

Další hudební linie se pak odvíjí od dcery Jindřicha Brixiho Doroty Brixi (1686-1762), která se provdala za Jana Jiřího Bendu (1682-1757).

Děti Doroty Brixi a Jana Jiřího Bendy byly prvními členy rozvětveného hudebního rodu Bendů, ve kterém se muzikálnost dědí až do současnosti

Jan Benda (1682-1757) byl český tkadlec a vesnický muzikant. 30. května 1706 se oženil s Dorotou rozenou Brixi a rodina se usídlila v Benátkách nad Jizerou, kde se Jan Jiří stal starším tkalcovského cechu. Kromě svého řemesla ovšem hrál na cimbál, hoboj a šalmaj a jako vesnický muzikant byl známý v celém okolí.

Dorota a Jan měli celkem deset dětí, dospělého věku se jich dožilo sedm. U pěti z nich se projevilo mimořádné hudební nadání:

• František (1709–1786), houslový virtuos, skladatel
• Jan Jiří (1713–1752), houslista a skladatel, člen královské kapely v Berlíně
• Jiří Antonín (1722–1795), skladatel
• Josef (1724–1804), houslista a kapelník, člen královské kapely v Berlíně
• Anna Františka (1728–1781), operní pěvkyně.

Otec dokázal rozpoznat hudební nadání svých dětí a zajistil jim i patřičné vzdělání. Františkovi, který jako dítě byl výborným zpěvákem, umožnil další školení v Praze, Jiřímu Antonínovi zajistil studia na piaristické škole v Kosmonosích a na gymnáziu v Jičíně.

(Zdroj: Wikipedie)

Nejstarší František se stal houslistou ve dvorní kapele pruského krále Friedricha II. Velikého, který v roce 1742 umožnil zbytku Bendovy rodiny přesídlení do Pruska, kde se Jan Jiří s manželkou Dorotou a synem Viktorinem se usadili v nově budované kolonii přadláků a tkalců Nowawes u Postupimi a pracovali tu jako tkalci. Ostatní členové rodiny byli profesionálními hudebníky.

František Benda se na Friedrichově dvoře těšil velké vážnosti a měl nezastupitelný podíl na tamním hudebním životě. V roce 1739 uzavřel František sňatek s Franciscou Louisou Stephanií, komornou markraběnky Wilhelminy von Bayreuth. Když v roce 1758 zemřela, oženil se roku 1762 s její sestrou. S oběma manželkami měl celkem osm dětí, z nichž Friedrich Benda byl komorním hudebníkem, dcera Maria Carolina zpěvačkou (provdala se za výmarského skladatele Ernesta Wilhelma Wolfa) a nejmladší dcera Juliane, skladatelka, zpěvačka a klavíristka, se v roce 1776 provdala za berlínského kapelníka a skladatele Johanna Friedricha Reichardta.

Jan Jiří Benda odešel jako houslista se svým starším bratrem Františkem do Drážďan, odkud jej později následoval do Postupimi do služeb pruského krále Friedricha II. Je znám jako skladatel flétnových sonát a houslových capricií. S jeho jménem jsou také spojovány další skladby, u nichž je však jeho autorství nejisté, protože v rodině Bendů bylo jméno Jan (Johann) běžné.

(Zdroj: Wikipedie)

Jiří Antonín si ze studií na piaristických a jezuitských kolejích, kde se tradičně pěstovala hudba, odnesl též znalost působivého řečnického projevu a zásad správné deklamace, což následně velmi ovlivnilo jeho hudební zaměření. Jiří Antonín se v roce 1750 stal kapelníkem u sasko-gothajsko-altenburského vévody Friedricha III. v Gotě a krátce byl i ředitelem hudby hamburského divadla. V roce 1781 navštívil Paříž, kde měla premiéru jeho opera Romeo a Julie. Jeho význam spočívá především v oboru melodramatu, jehož byl zakladatelem. K jeho nejvýznamnějším dílům patří především Ariadna na Naxu a Medea.

Z jeho pěti dětí se stal hudebníkem i syn Friedrich Ludwig Benda (1746-1792), houslista a skladatel, Christian Hermann Benda (1759-1805), hudební skladatel, herec a operní zpěvák, i Karl Ernst Eberhard Benda (1764-1824), rovněž byl divadelní herec a zpěvák.

Josef Benda (1724-1804) začal svou hudební kariéru jako houslista v pruské dvorské kapele a po smrti bratra Františka (1786) byl ustanoven na jeho místo kapelníka. Tuto funkci zastával až do roku 1797. Z jeho čtyř synů byli rovněž hudebníky nejstarší Ernst Friedrich Benda (1749–1785) a nejmladší Carl Friedrich Franz Benda (1754–1816).

(Zdroj: Wikipedie)

Anna Františka Hatašová, rozená Bendová (1728-1781) studovala hudbu a zpěv u svého bratra Františka. Na přímluvu dalšího bratra Jiřího Antonína se stala v roce 1750 komorní zpěvačkou durynského vévody Friedricha III. a toto místo pak zastávala až do svého odchodu na odpočinek v roce 1778. V květnu 1751 se provdala za Dismase Hataše, skladatele a houslistu ve vévodově kapele. V roce 1756 se jim narodil syn Jindřich Krištof (Heinrich Christoph), který pokračoval v hudební tradici rodičů jako houslista a skladatel.