Nejlepší orchestry světa V: Chicago Symphony

Patří mezi tzv. Big Five, Velkou americkou pětku a naši posluchači ho dobře znají z mnoha nahrávek.

Chicago Symphony Orchestra vstoupí příští rok do své 130. sezony. Zatímco převážná většina evropských těles přímo navazuje na kapely někdejších šlechtických a církevních dvorů, ve Spojených státech vyjadřovalo sestavení vlastní filharmonie sebevědomí vrstvy bohatých podnikatelů a jejich odpovědnost směrem ke komunitě. Dědictví movitých rodů, které podpořily vznik orchestrů a operních domů, se odráží i v dnešním americkém přístupu ke kultuře, která se tam nedává na starost státu, ale je z největší části dotována ze soukromých prostředků.

Orchestr pro expandující velkoměsto

Chicago (stát Illinois) zažívalo v 90. letech 19. století obrovskou expanzi. Tu částečně umožnil velký požár v roce 1871. V roce 1893 se zde konala Světová výstava, svou slávu tu získal architekt Frank Lloyd Wright. Dopravu expandující metropole na břehu Michiganského jezera zajišťovala elektrická dráha. Jedno z nejrychleji rostoucích měst lákalo celé zástupy imigrantů. V roce 1900 už bylo Chicago pátým nejlidnatějším městem světa. Rostlo nejen po stránce průmyslové, ale také co se kultury týče. Podnikatel Charles Norman Fay patřil, jak bychom dnes řekli, k vrcholným manažerům (vedl telefonní, plynárenskou i elektrárenskou společnost). A jednoho dne si vyhlédl dirigenta německého původu Theodora Thomase, který do Chicaga zajížděl se svým orchestrem, a učinil mu nabídku, jaká se neodmítá: vést vlastní stálý symfonický orchestr. „Námluvy“ nějakou chvíli trvaly, ke konečnému „ano“ přiměla dirigenta osobní situace – nemoc a smrt manželky, rozpuštění jeho orchestru.

Už první koncert v říjnu 1891 ukázal na Thomasovy ambice: sestavit těleso nejvyšších hráčských kvalit. Pro tento účel si skoro šedesát muzikantů přivezl z New Yorku. Potěší, že na programu tohoto památného večera se skví také dílo Antonína Dvořáka: Předehra Husitská.

Thomas, bojující za vysoké umění v té nejvyšší kvalitě, se ještě dožil otevření nové koncertní síně v roce 1905, ale tři týdny nato zemřel. Na jeho místo pohotově nastoupil původně violista, pak asistent Frederik Stock. Jeho jméno stojí za to být zmíněno: stal se nejdéle sloužícím šéfdirigentem chicagských symfoniků. Vedl je dlouhých sedmatřicet let. Založil „tréninkový“ orchestr, z nějž se pak rekrutovali špičkoví hráči (funguje dodnes), zavedl systém konkurzů, první abonentní řadu pro dětské posluchače a také sérii populárních koncertů.

Pátý byl Kubelík

V nedlouhém seznamu šéfdirigentů najdeme také jméno českého rodáka Rafalela Kubelíka (1950–53). Ten s orchestrem pořídil první nahrávky v kvalitě „high fidelity“.

Posluchači si asi jako první vybaví spojení Chicago Symphony a Georg Solti. Tento původně maďarský dirigent se postu ujal už jako světově uznávaný v roce 1969. Pod jeho nekompromisní taktovkou se kvalita orchestru vyšvihla na nejvyšší úroveň a společné nahrávky si odnášely mnohá mezinárodní ocenění. Právě se Soltim, který zůstal čestným šéfdirigentem až do své smrti, se CSO poprvé podíval do Evropy a intenzivně se věnoval nahrávání – například oceňovaný mahlerovský komplet pro firmu Decca. Zde je živé provedení Mahlerovy Páté.

Ve vedení chicagského orchestru se na různých postech (hudební ředitel, šéfdirigent, kreativní asistent či hlavní hostující dirigent) vystřídali Daniel Barenboim, Bernard Haiting, Yo-Yo Ma, Pierre Boulez a další skvělé osobnosti. V září 2010 se teprve desátým šéfdirigentem stal slavný Ital Riccardo Muti.

Nahrávání se orchestr věnuje už od roku 1916, kdy pod vedením Frederika Stocka natočili u Columbie Mendelssohnův Svatební pochod. V současnosti má orchestr vlastní label CSO Resound a například nahrávka Verdiho Requiem s Mutim jim přinesla cenu Grammy (dohromady jich má 62!). My si jejich společnou práci připomeneme monumentální Beethovenovou Devátou symfonií.

Podcast