Nejlepší světové orchestry IX: LSO

O tom, že Sir Simon Rattle opouští LSO, jsme už informovali. Vedou jej k tomu osobní důvody. S Londýnskými symfoniky zůstane až do roku 2023 a poté mu připadne funkce čestného šéfdirigenta. Kdo bude jeho nástupcem v Londýně, se ještě neví.

Připomeňme si jejich společné provedení Schubertovy "Velké" symfonie C dur. Jak je patrné, hrálo se už v "době covidové" - distančně a v rouškách.

Na přelomu 19. a 20. století to v Londýně s orchestry vypadalo tak, že žádné z fungujících těles nemělo stálou bázi a muzikanti neměli pravidelný plat. Pendlovali tedy mezi Covent Garden, Queen's Hall a Filharmonickou společností, ale také na pódiích kaváren, v hotelových lobby či music hallech. První, kdo si pro sebe vyhradil exkluzivní služby hudebníků, byl Henry Wood pro svůj Queen's Hall Orchestra. Častá praxe byla totiž taková, že obdržel-li hráč lepší nabídku, sehnal za sebe výpomoc bez ohledu na to, že se zavázal ke konkrétnímu koncertu. A tak, když jednoho rána dirigent spatřil na zkoušce tucet úplně neznámých tváří, došla mu trpělivost a záskoky zrušil.

Parta lidí, kteří kvůli tomuto pravidlu odešla, utvořila budoucí London Symphony Orchestra. Stalo se tak v roce 1904. Od té doby se leccos změnilo, ale jedno zvláštní pravidlo zůstalo zachováno: totiž že hráči jsou zainteresovaní na ekonomickém chodu tělesa a sami si vybírají dirigenty.

Zachránila je náhoda, pak mecenáš

V počátcích s orchestrem vydatně spolupracoval Hans Richter, první turné po Británii řídil Edward Elgar. Velký úspěch zaznamenalo těleso i na svém prvním výletě přes kanál La Manche, do Paříže. Další posun v "kariéře" znamenalo turné do Spojených států. Charismatický původem maďarský dirigent Arthur Nikisch byl pozván do Ameriky a trval na tom, že přijede právě s LSO. Stočlenný orchestr měl nastoupit na Titanic. Na poslední chvíli ale změnili rezervace a ke břehům Nového světa hudebníci bezpečně dopluli na lodi Baltic.

Zásah do fungování tělesa znamenaly pochopitelně obě světové války. Během té první by orchestr nepřežil nebýt štědrého daru Sira Thomase Beechama, dirigenta, který stejnou měrou podpořil také ostatní londýnské orchestry. Ovšem ani po nastolení míru neměl LSO vyhráno: třetina hráčů byla mimo hru - byli v armádě a orchestr musel projít náročnou reorganizací. Ve 30. letech se orchestr potýkal s nevyváženou kvalitou a na pomoc povolával význačné osobnosti: Wilhelm Mengelberg, Sir Hamilton Harty nebo Malcom Sargent byli mezi nimi.

Z finančního propadu se dostal díky založení festivalu V Glyndebourne a také honoráři za filmovou hudbu. V roce 1935 natočili partituru Arthura Blisse k filmu Things to Come a způsobili revoluci v chápání filmové hudby.

Druhá světová válka spustila kromě největší světové katastrofy také jeden fenomén: ukázalo se, že Londýňané jsou lační po živé hudbě. A tak hráli do té doby, než je evakuovali, a potom rozdávali hudbu po celé Británii i tam, kde dosud živý orchestr neslyšeli.

Nové výzvy

Už během války bylo jasné, že z privátních darů se orchestr tohoto typu neuživí a ustavila se městská rada garantující malý rozpočet. Ovšem zcela nový "problém" znamenalo založení dalších skvělých těles: BBC Symphony Orchestra, Philharmonia či Royal Philharmonic se připojily do soutěže o přízeň posluchačů. Několikrát orchestru hrozil zánik a vedly se vleklé spory, zda jít cestou "umění" či profit přinášejících komerčních - hlavně filmových - závazků. Svůj podíl na tom měl i odchod skvělého dirigenta Josepha Kripse. Po něm se orchestr rozhodl přesvědčit legendu Pierra Monteauxe. Ten nakonec souhlasil, ačkoli mu bylo 86. let. S orchestrem strávil tři roky a pracovali ještě týden před jeho smrtí. Má se za to, že s ním zažil orchestr velkým kvalitativní vzestup.

Na jeho práci navázal André Previn, jehož éra trvala jedenáct let. Na svůj inaugurační koncert pozval violoncellistku Jacqueline du Pré. Jeho popularita a charisma přinesly orchestru slávu po celém světě - a to nejen díky vydatným turné, ale také díky televizním programům i nahrávkám. LSO zůstal věrný i filmové branži: za soundtrack ke Star Wars získal cenu Grammy.

V roce 1982 se otevřelo známé Barbican Centre, kde získal LSO stálý domov. Za éry Simona Rattla se intenzivně hovořilo o tom, že metropoli na Temži chybí koncertní sál světových standardů, i proto je Rattleův odchod vnímán s hořkostí, protože chystaný projekt se nedotáhl do konce.

Na závěr krásný příklad britského humoru: zahájení olympijských her v Londýně 2012. "Sólového" partu se ujal sám Mr. Bean.