O znovuobjevení barokního génia se v roce 1829 zasloužil teprve dvacetiletý mladíček

Barokní velikán Johann Sebastian Bach je dnes uctíván jako mistr polyfonie, který přivedl k dokonalosti hudební formu fugy. Dokázal ve svých dílech vyjádřit hluboké myšlenky umělecky přesvědčivým způsobem a jeho hudba dokáže posluchače dodnes povznést do doslova nadpozemských dimenzí. Přitom Bach sám nebyl nijak extravagantním umělcem, ale spořádaným otcem rodiny, praktickým a hluboce věřícím člověkem, který měl smysl i pro běžné pozemské radosti. To vše najdeme v jeho rozměrném díle, z něhož se dochovalo 1126 hudebních kompozic. Resp. o nichž víme; protože je zřejmé, že další skladby se nedochovaly a celkové množství Bachových kompozic tedy může vyšplhat až k číslu cca 1400.

Za Buxtehudem pustoval mladý Bach pěšky 320 kilometrů

Bachovo dílo vykazuje vlivy italské hudby; přímým vzorem při komponování instrumentálních koncertů mu byl italský skladatel Antonio Vivaldi. Kromě Vivaldiho si Bach velmi považoval též německého varhaníka a skladatele Dietricha Buxtehudeho. V mládí usiloval o to, aby se mohl stát jeho žákem, a v říjnu 1705 dokonce urazil pěšky 320 kilometrů dlouhou cestu, jen aby si Buxtehudeho poslechl. Přesto, že byl ve své době Bach svými současníky uznáván a ctěn, po jeho smrti upadlo jeho dílo na dlouhá léta do zapomenutí.

Johann Sebastian Bach se narodil v německém Eisenachu 21. března 1685 jako osmý potomek houslisty Johanna Ambrosiuse Bacha a Marie Elisabeth Lämmerhirtové. Matka ovšem zemřela, když bylo chlapci pouhých devět let, o rok později ji následoval i otec, a tak se sirotka ujal jeho o patnáct let starší bratr Johann Christoph, který působil jako varhaník v nedalekém Ohrdrufu. Malý Johann sice vynikal ve hře na housle i na varhany, ovšem z finančních důvodů se musel v pouhých patnácti letech osamostatnit a začal jako vokalista v kostelním sboru. Roku 1703 nastoupil na post houslisty ve dvorním orchestru vévody Johanna Ernsta ve Výmaru a o pár měsíců později se stěhoval do Arnstadtu, kde získal vytoužené místo varhaníka v místním kostele. Kvůli platu a osobním neshodám ovšem v následujících letech ještě několikrát měnil zaměstnání a několikrát se stěhoval.

Plodná léta v Köthenu a vznik Matoušových pašijí v Lipsku

Nejplodnější tvůrčí období prožíval Bach v letech 1717–1723, kdy působil jako kapelník u dvora knížete Leopolda v Köthenu, a na pobyt i osobní přátelství se šlechticem, který patřil k velkým milovníkům hudby, později vzpomínal jako na nejšťastnější dny svého života. Právě tady spatřilo světlo světa mnoho Bachových koncertů včetně slavných Braniborských koncertů, a dále pak i řada sonát a suit i první svazek Dobře temperovaného klavíru. Když se však v roce 1720 kníže Leopold podruhé oženil a jeho žena neměla o hudební produkce novomanžela zájem, kníže kapelu roku 1723 rozpustil.

Téměř čtyřicetiletý Bach se musel s rodinou znovu stěhovat; tentokrát do Lipska, kde měl zastávat post hudebního ředitele městského orchestru. Lipští radní ovšem v Bachovi viděli pouze hudebníka druhé kategorie a ani sbor a vokalisté, které měl Bach k dispozici, neměli patřičné kvality. Přesto právě v té době spatřily světlo světa Matoušovy pašije, dílo, které dodnes představuje zřejmě největší soubor chrámové hudby, jaký kdy vznikl.

Na sklonku života se Bach i kvůli slábnoucímu zraku stáhl do ústraní. Jeho pohřeb proběhl v tichosti, bez zvláštních poct, a dokonce na něm nezazněla žádná z jeho skladeb. Za přítomnosti rodiny a několika smutečních hostí jej pochovali na hřbitově u kostela sv. Tomáše, načež téměř na sto let upadlo v zapomnění, kde přesně se hrob nachází.

Novodobá premiéra Matoušových pašijí znamenala renesanci Bachova díla

O renesanci Bachova díla se zasloužil o sto let později tehdy teprve dvacetiletý začínající skladatel Felix Mendelssohn-Bartholdy, který u jedné ze svých příbuzných objevil partituru Bachových Matoušových pašijí, byl jimi nadšen a rozhodl se je provést. Sto let staré a zapomenuté dílo oživil a sám zkrátil a revidoval. Provedení dokonce sám řídil zpoza koncertního klavíru. Novodobá premiéra Matoušových pašijí v roce 1829 pak vzbudila doslova senzaci a přinesla velký zájem i o veškeré další Bachovo dílo a jeho dílo.

Pro Matoušovy pašije Bach zkombinoval texty historických a soudobých zdrojů – biblický text pochází z Evangelia podle Matouše a Bach ho do partitury pro zvýraznění vepsal červenou barvou. Doplňují ho madrigalové texty, inspirované stylem vokální formy z doby renesance a raného baroka, o které Bach požádal známého lipského básníka Christiana Friedricha Henrici Picandera. K těm pak autor přidal 12 chorálů, tedy protestantských písní zharmonizovaných do sborového čtyřhlasu. Liturgické určení rozděluje pašije na dvě velké části, mezi nimiž mělo místo kázání, a každá z nich zpracovává jednu z kapitol Matoušova evangelia. Každá také obsahuje jak děj samotné události umučení Krista, rozdělený do scén a prezentovaný v recitativech, tak meditace ve formě delších árií nebo arios.

První provedení Matoušových pašijí se uskutečnilo s největší pravděpodobností na Velký Pátek 15. dubna 1729 v lipském kostele sv. Tomáše, kde Bach v té době působil sedmým rokem v roli kantora. Po jejich novodobé premiéře, na níž Pašije sklidily obrovské ovace, se jejich sláva se rychle šířila z Německa do celého světa a vznikla tradice jejich každoročního provozování.

Foto: Johann Sebastian Bach (© Profimedia )